77%
12 let v řetězech
- Drama
- Historický
Člověk až skoro nabývá dojmu, že tady jde o nějaké spiknutí americké rady starších, jakýchsi dvanácti už dávno ne rozhněvaných, ale zatuchle konzervativních mudrců. A ti pak s pocitem, že každý má ve svém rodokmenu předka, co si bičem chladil žáhu na nějakém tom svém otroku či otrokyni, dospěli k rozhodnutí přiřknout sošku v kategoii nejlepší film zmiňovanému snímku. Dokonce i editorka kulturní rubriky České televize hovořila v pondělí ráno o udělení sošky v této kategorii jako o nějakém konsensu hrstky vyvolených. Je tedy na místě připomenout, že hlasujících akademiků je 6000. Silně pochybuji o tom, že by se tahle parta přes facebook dohodla, komu to letos „dají“. Jistě svoji roli hraje průměrný věk hlasujících, který se pohybuje kolem šedesátky a nelze asi očekávat, že to zvýší kurs Vlku z Wall Street (jeho humor, reflexe bezuzdné chamtivosti a trosek amerického snu je pro mnohé akademiky zřejmě mnohem více nepříjemným zážitkem, než otrokářské praktiky 19. století), jakkoli jde také o příběh inspirovaný skutečným lidským osudem.
Ne, že by se vzedmula nevole poukazující na umělecký kýč nebo dokonce neumětelství britského režiséra. K tomu ostatně nebyl důvod. 12 let v řetězech je nezpochybnitelně výjimečný film mimořádných kvalit. Ze zmíněných reakcí ale může mít nezasvěcený divák pocit, že příběh otroka Solomona Northupa je výsledkem jakési podivné kalkulace. Jakéhosi chladného technokratického vzorce, kde bylo cílem vymyslet oscarové téma („Otrokářství!“, vykřikne náhle Brad Pitt, jeden z koproducentů a všichni ostatní radostně tleskají).
Není pro mě až zase takovým překvapením, že se zamindrákovaní diskutéři, schovaní pod anonymními přezdívkami, pošklebují a s buransky omletým cynismem a xenofóbií a homofóbií a bůhví jakou ještě fóbií (každopádně obdařenou mnoha pravopisnými hrubkami) trousí hloupé poznámky o tom, že je to hnůj a že příště to bude film nejen „o černochovi, ale bude to i bukvice“ nebo že by u nás filmaři lačnící po Oscarech měli natočit film „jak romové otročí českým zlounům“. To se konec konců dalo čekat. Nedělám si o stavu české společnosti žádné iluze.
Překvapuje mě ovšem, že i McQueenův kolega, tedy přesněji řečeno profesní kolega, režisér Jan Svěrák o filmu prohlásí následující: „Vnímám ho jako přepisování dějin. I když o otroctví nevím skoro nic, odmítám přijmout film, kde není ani jeden normální běloch, odmítám obdivovat prvky sadisticko-masochistické pornografie převlečené za umělecký obraz našeho světa…“ (Scéna, MFDNES 1.3.2014). Chápu, že pro českého režiséra může být americký snímek „nesnesitelným“, takový je filmový svět, nesnesitelné mohou a jistě jsou i Svěrákovy filmy pro řadu jeho kolegů. Udivuje mě ovšem, jak může Jan Svěrák jedním dechem říci, že o tématu neví skoro nic a současně jej vnímá jako přepisování dějin. Je to stejné, jako kdyby se McQueen podíval na Svěrákovo válečné drama Tmavomodrý svět (což asi neudělá, ale nahazuji hypotetickou situaci) a řekl, že o českých pilotech ve službách britského letectva skoro nic neví, ale připadá mu to trochu vycucané z prstu. Jan Svěrák by se jistě usmál a hlavou by mu prolétly všechny ty knihy pilota Františka Fajtla, které byly jeho otci při psaní scénáře inspirací. Chci tím bez jakékoli jízlivosti naznačit, že ani film 12 let v řetězech nezobrazuje příběh vycucaný z prstu. Vzpomínková kniha Solomona Northupa sepsaná roku 1853 existuje a praktiky otrokářů ve filmu zobrazené nejsou nějakou režisérovou exploatační úchylkou, jejímž (samo)účelem je srazit (nejlépe bílého) diváka na kolena. Stačí si přečíst pár rozhovorů s režisérem a je zřejmé, jak pilně McQueen téma studoval a jak dlouho a hluboce jím byl zaujatý. Možná i proto, že jeho prarodiče byli potomky otroků. Svěrákova narážka na tvůrčí sadisticko-masochistickou pornografii se pak jeví jako trapně unáhlená, necitlivá. Ba dokonce mnohem necitlivější, než bič, z něhož odletují kusy lidského masa.
