Jiří Lábus: „Není snadné být komik.“

Jiří Lábus: „Není snadné být komik.“
Jiří Lábus coby smutný klaun.
Váš hrdina je vlastně hodně nešťastný člověk. Nemrzelo vás, že jste dostal zrovna tuhle postavu?
Já jsem byl velice rád. Ta postava je napsaná velmi plasticky a dají se tam zahrát zajímavé věci. V podstatě jde o člověka, který se
Jiří Lábus
Jiří Lábus coby smutný klaun.
obětoval, má ženu, kterou má velmi rád a která je nemocná. Život je velmi složitý a pro něj to není jednoduchý. A pořád v něm je vzpomínka na to, co se stalo před lety. To, že se celý tým před lety takovým způsobem rozešel, vidí jako velikou křivdu. Vždycky takhle večer si představuje, jak to všechno mohlo být jiný, kdyby ty lidi byli jiný a kdyby to nedopadlo tak, jak to dopadlo. Snaží se předávat své zkušenosti jako profesor na škole, to ho aspoň nějakým způsobem naplňuje. Ale myslím, že i když by měl síly, aby mohl vystupovat, a nejen učit, ale být skutečně aktivní umělec, kumštýř, tak už to nedělá. A je to vlastně docela smutné. 
Jak jste hledal tu postavu, její náplň? Měl jste se čeho chytit? Jste si něčím podobní?
Kdybych to měl srovnat sám se sebou, tak tam moc podobného není. Ale do té tloušťky třeba dorostu. To je nejpravděpodobnější ze všeho. Moc osobních vlastností mě s tou postavou nespojuje, ale právě to mě docela baví, že se můžu najednou ocitnout ve světě, který je pro mě hodně vzdálený a zažít tohle krásné dobrodružství s rolí.
Klauni
Klauni
Co je to vlastně ten klaun?
Co je to klaun? To už se asi hodně lidí snažilo definovat a já bych stál jen v té dlouhé řadě za nimi. Ale myslím, že je to postoj ke světu a k životu a že je to prostě dar být klaunem a být člověkem, který má v sobě smysl pro humor a může ho nějakým způsobem uplatnit a rozdat dál.
Jiří Lábus
Jiří Lábus zamlada. Tenkrát se ještě do občanky psalo "povolání herec".
A vy sám, kdybyste se měl zařadit, jste herec, komik, klaun?
No, já jsem herec, mám to v občance, no vlastně dneska už ne. Ale měl jsem to v občance. Klaun to těžko, to nevím. Moje babička vždycky říkala, když přišla návštěva, to mi bylo hodně málo.. asi 19… to je herec, komik. Nevím, když jsem vyšel ze školy, netušil jsem, že budu hrát vyloženě komediální repertoár, pak se to tak nějak naskytlo, že jsem léta komediální situace hrál, pak se zase naskytly situace, že jsem si zase zahrál třeba jinou roli, dramatickou. Takový průlom byl třeba film Amerika, kde jsem měl úplně jinou postavu. Ale většina národa mě spíš spojuje s tím být komik, a já musím říct, že se za to nestydím, jsem na to naopak hrdý. Protože vůbec není snadné být komik. Jestli máte odezvu nebo nemáte, to je okamžitě vidět. Tragéd, když hraje roli, tak je vždycky ticho. To se tak nepozná. Ale u komedie vždycky poznáte, jestli to zabírá. Jestli se divák baví. Jestli to rezonuje s publikem. Je to názor na svět a je to dar.

Film o filmu Klauni:

Většina národa čeká, že když se řekne Lábus, tak bude sranda …. s jakou touhou jste udělal první krok proto, abyste se stal hercem nebo komikem?
Musím říct, že já odjakživa, už jako děcko, byl strašně rád, když jsem někoho mohl rozesmát nebo pobavit, to ve mně bylo už od dětství, s tím se asi musí člověk narodit. I když v mé rodině to byla výjimka, protože moji rodiče byli jinak zaměření, i bratr. Ale já byl šťastný, když jsem někde ve společnosti dělal kusy a lidi se tomu smáli, to jsem byl na vrcholu blaha. A to mi vlastně zůstalo. Nevím, jaké jiné povolání bych dělal. Protože já jsem manuálně velmi nezručný člověk… nebo leda učit něco ... Mám rád knížky, takže bych možná mohl být dobrým knihkupcem. Jinak nevím, co bych dělal. Zní to trochu pateticky, ale divadlo se stalo mým osudem, od šesti let jsem ho chtěl dělat, to se splnilo. Komu se to podaří, že se mu splní dětský sen, takových lidí moc není…