Recenze: Dva nula aneb Svéráz fotbalového stadionu

Recenze: Dva nula aneb Svéráz fotbalového stadionu
| AČFK
Za vznikem dokumentu Dva nula (2012) stojí sehraná dvojice Tomáš Bojar, Pavel Abrahám. Ta před lety zaujala Českou RAPublikou (2008), snímkem přibližujícím tuzemskou rapovou kulturu širším masám. Tehdy šlo o částečně inscenované skeče, které vynalézavostí a zábavností trumfly třeba americkou sérii Jackass. Jediné, co České RAPublice chybělo, byly Knoxvillovy kreace navozující u diváků stavy úzkosti z neodvratného sebezničení.
Dva nula
Snímek Dva nula názorně ukázal hladké spojení dokumentu a komedie | AČFK
Ani v novince Dva nula nejde tvůrcům prvoplánově o dovádění fotbalových chuligánů. Snímek je mozaikou odehrávající se na pozadí zápasu pražských fotbalových S, Sparty a Slavie. Hrálo se 11. dubna 2011 a Sparta na svém letenském stadionu zvítězila 2:0. Ale to je vedlejší. V tomhle dokumentu – za nímž stojí kromě Bojara a Abraháma 22 kamer, 22 filmových štábů, suma sumárum 150 lidí od „fochu“ – jsou středem pozornosti zaměstnanci stadionu a návštěvníci zápasu. Jejich motivace vracet se na místo jsou různé, podobně jako se třeba do hospod nechodí jen kvůli pivu nebo na koncerty výhradně kvůli hudbě.

Trailer:

Právě jistá společenská nesoudržnost zaujala tvůrce, kteří před natáčením v den zápasu několik měsíců poctivě vytipovávali návštěvníky stadionu na Letné. Právě na tyto postavičky autoři dokumentu zaměřili svou pozornost, kamery a mikroporty. Ještě před samotným natáčecím dnem D přípravy trvaly téměř 2 roky. A protože se již nejednalo o svého druhu inscenaci jako v případě České RAPubliky, výsledný filmový „produkt“ si nikdo nedokázal představit.
Prvně byl snímek Dva nula uveden v červenci na karlovarském filmovém festivalu. Přijat byl více než pozitivně. Dokumentu nechybí autorský odstup, kdy si tvůrci odpouštějí jakékoli komentáře, manipulují pouze střihem.
Dva nula
| AČFK
Všechno začíná ještě dlouho před úvodním výkopem. Záběry na opuštěný trávník, lavice a tribuny postihují místo v „náladě“, v jaké jej mnoho lidí nezná. Kamery si vybírají netradiční úhly; sedačky, reflektory i topoly kolem stadionu zabírají v esteticky svůdném světle. Frekvence filmových střihů je rozvláčná, což jde ruku v ruce s přípravami ochranky, policejní eskorty a dalšího osazenstva, které zná stadion z té méně svůdné stránky, ze zákulisí.
Všichni aktéři se pomalu trousí na svá místa, věrní fanoušci Sparty rozebírají špatnou formu týmu a dopředu věští špatný výsledek. Dva Vietnamci, plynně hovořící češtinou, řeší sázkařské kurzy, oči téměř nespustí ze svých chytrých telefonů. Mladé fanynky se dokrášlují make-upem a rozebírají své klučičí protějšky. Extrovert z ochranky si vybírá svou holku v davu a svému o poznání zakřiknutějšímu kolegovi naznačuje, jak by si s ní po zápase doma "poradil". A tak bych mohl pokračovat dál a dál.
Dva nula
| AČFK
Někomu to možná přijde nepatřičné srovnání, ale ve mně Dva nula vyvolává podobné pocity jako Formanův slavný film Hoří, má panenko (1967), "komedie, v níž se tancuje, krade a hasí." Za tanec si dosaďte "Kdo neskáče, není Sparťan!", heslo, které na stadionu zcela suverénně provolávají i dva vozíčkáři, a máte tu konečně po letech trefnou hořkokomickou mozaiku naší společnosti. A je vedlejší, že se odehrává právě na fotbalovém stadionu.
V jeden moment kamera zabírá Letnou odkudsi z Petřínu přes Katedrálu svatého Víta a Pražský hrad. Zatímco pamětihodnosti odpočívají, stadion září, má se čile k světu. Ať už to autoři zamýšleli či nikoli, přijde mi to jako trefná glosa k tématu identity a sounáležitosti. Lidé zkrátka (pod)vědomě chtějí někam patřit, touží po tom sdílet rituály, ať už si pod nimi představíme mši v kostele nebo "mši" na fotbalovém stadionu. Jen v tom kostele lidé svému Bohu projevují o poznání větší pokoru a úctu.
Hodnocení: 80%