Recenze: Žena v černém dokáže slušně pocuchat nervy

Svého času patřilo britské studio Hammer ke špičce hororového průmyslu. Poté se na třicet let odmlčelo a teprve před nedávnem začalo znovu mluvit do žánru, který kdysi pomáhalo stvořit. Jak ovšem ukázala loňská extrémně nevydařená Intimní past (2011) s Hilary Swank a Jeffreym Deanem Morganem, navázat na odkaz nebude lehké.

Žena v černém (2012) naštěstí není obdobným průšvihem, přestože stejně jako zmíněná Intimní past nabízí triviální děj s téměř až parodickou dávkou klišé. Mladý právník Arthur Kipps (Radcliffe) přijíždí do odlehlé vesnice, aby zde vyřídil právní záležitosti okolo nedaleké rezidence Eel Marsh House, jejíž majitelka zemřela. Ihned po příjezdu je Kipps nezvaným hostem. Každý se na něho dívá podezřele (včetně dětí, papoucha a sošky opičky), nikdo ho ve vesnici nechce. Místo svírá strach díky tajemným úmrtím místních dětí. Arthur musí záhadu vyřešit dříve, než dorazí jeho vlastní syn.

Příběh je tradiční paranoidní říkankou, v níž se všichni chovají nepříčetně a kde lidé raději tajemně mlčí a vypadají ublíženě, než aby svůj problém opravdu řešili. Těžko považovat za logičtější volbu vyhnání Arthura, protože „narušuje rovnováhu a budí zlé síly“, když by stačilo místo opustit a tím svému potomku nadobro zajistit bezpečí (ostatně, děti umíraly i před Arthurovým příjezdem). Logika tu zkrátka nemá prostor, děj se nepáře s detaily a filmu jde o jedinou věc – vyděšení obecenstva. A to se docela dobře daří.

Je celkem škoda, že režisér často volí k vyvolání strachu zvuky, čímž se Žena v černém degraduje do pozice pouťového strašidelného zámku. Celá ta zamlžená blata, depresivně vyhlížející víska bez barev a všudypřítomná plíživá temnota naštěstí mají vlastní sílu. Viktoriánský dům, v němž hrdina stráví dobrou polovinu filmu, je učebnicovým příkladem místa, v němž dokáže nahnat strach i prosté otevření dveří. Nezávisle na brakovém dějovém základu a občasném lacinějším přístupu režiséra proto nelze film zatratit. Žánrový základ - znepokojení a strach - totiž většinu času funguje.

Daniel Radcliffe je v hlavní roli adekvátní. Přestože se nezbavil jisté koženosti, dobře známé z potterovské série, lze s klidem říci, že svůj klíčový „debut“ ustál se ctí. Režisér James Watkins (obstojné béčkoJezero smrti / 2008, které u nás vyšlo jen na videu) potvrzuje pověst šikovného rutinéra, jenž umí navodit mrazení. Škoda, že jeho režii (stejně jako scénáři) chybí rafinovanost.

I přes všechny výtky je Žena v černém, hlavně díky výborné výpravě a efektnímu využití kulis, chutnou hororovou jednohubkou, vhodnou na sychravé víkendové odpoledne. Po návštěvě kina doporučuji procházku po nejbližších blatech. Navozená atmosféra bude k nezaplacení.