Kinematografie zapomnění - zatraceně dobrá kniha o počátku filmové normalizace

Štěpán Hulík, absolvent filmové vědy na Filozofické fakultě UK a katedry scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU, se zaměřil na léta 1968 až 1973 ve Filmovém studiu Barrandov a - jak ukazuje kniha - jsou to léta výmluvná a charakteristická pro celou normalizaci a pro všechny filmové výrobny oné doby.

V těch šesti letech je totiž všechno - tvůrčí euforie a rozmach konce 60. let, šok z 21. srpna 1968, nepochopení Palachova činu resp. marnost jeho oběti, personální tápání strany a vlády ohledně nových kádrů, jejich nalezení i jejich víc než podivné morální a charakterové profily, více či méně tušené vlivy tuzemské i sovětské tajné služby na veškeré dění a personální politiku zejména, těsné osobní vazby mezi jednotlivými straníky na straně jedné a naopak silné antipatie mezi jinými na straně druhé, prověrky, vyhazovy, zákazy písemné, ústní i nikdy nevyslovené, pokrytectví jako základní předpoklad kariéry, významné investice do filmové techniky a filmů pro děti a mládež, přímé vazby některých tvůrců na stranické sekretariáty, obrovský prostor pro loajální, zneuznané či bezpáteřní režiséry, obludné ideologické bláboly (nejen) o srpnu 1968, návraty (některých) tvůrců Nové vlny a snaha o jejich maximální pokoření a poslušnost, rozmach "únikových" žánrů typu komedií, detektivek, kriminálek a dětských filmů...

Štěpán Hulík nekádruje, nerozdává nálepky hodných a zlých, snaží se maximálně věcně postihovat všechna fakta a sbírá je s pečlivostí vskutku mravenčí. Obrovskou spoustu cenných informací našel v archivu barrandovského studia, který byl dosud nepřístupný. Na každý film tu je vedena složka, v níž lze dohledat neuvěřitelnou spoustu cenných informací, v běžných knihovnách či Národním filmovém archivu nedohledatelných.

Třešničkou na dortu je pak sedm exkluzivních rozhovorů s tvůrci, kteří tu dobu zažili a tak či onak reprezentovali: dramaturgyní dětské skupiny Marcelou Pittermannovou (Nejlepší scénáře se do realizace nedostaly), odstaveným a tvrdě pronásledovaným režisérem Ladislavem Helgem (Děti budou radši plakat, než aby měly zkurvenýho tatínka), žánrově velmi schopným režisérem Jurajem Herzem (Kličkoval jsem jako zajíc), tvůrcem celé řady politických snímků Antonínem Kachlíkem (Některé věci v historii nikdy nebudou), produkčními Janem Balzerem (Svým způsobem jsme kolaborovali všichni) a Karlem Kochmanem (Filmová výroba byla na tehdejší dobu neuvěřitelný kapitalismus) a ústředním ředitelem Československého filmu Jiřím Puršem (Nic takového jako trezorový film neexistovalo). Právě tyto velmi otevřené a mnohdy až nekompromisní rozhovory dávají knize další rozměr. Skrz ně mnohem lépe chápete, co a proč se tehdy vlastně dělo.

Kinematografie zapomnění je jedna z nejlepších a nejcennějších knih o českém filmu, které za poslední léta vyšly. Štěpán Hulík zaslouží absolutorium a naši pozornost i nadále, neboť by v dohledné době měla poedle jeho scénáře Agnieszka Hollandová začít točit v produkci české pobočky HBO třídílný televizní film Hořící keř z období palachiády roku 1969!