Osmdesát dopisů očima Františka Fuky

Matka jde na úřad, kde žádá o povolení k vystěhování do Anglie. Kluk čeká ve vrátnici. Pak jde na polikliniku, kde si nechává potvrdit, že by se měla vystěhovat ze zdravotních důvodů. Kluk čeká na chodbě a pozoruje, jak důchodce jí vajíčko natvrdo. Kluk a jeho matka se setkají dvěma angličany, kterým předají kufr pro otce a dostanou od nich jeho kufr. Nevíme co je vevnitř. Konec.

Film, vycházející z autobiografických zážitků tvůrce, je mezi současnými českými filmy doslova zjevením. Je naprosto dokonalý po řemeslné stránce: Kamera, střih, práce se zvukem, kostýmy, rekvizity, všechno dokonalé nebo téměř dokonalé.

Bohužel pro mě, všechen tento talent je použit k vyprávění příběhu, který se nedá nazvat příběhem (a je to dozajista záměr!). Nejde o to, jak se otec dostal do Anglie a jestli za ním syn s matkou někdy pojedou. Jde o zachycení depresivní, marné, nudné atmosféry jednoho dne očima jednoho malého kluka. Toho dne se vlastně nic nestalo. Možná z těch událostí později něco vyplynulo, my se můžeme domnívat co asi, ale nedozvíme se to.

Shodou okolností je z velmi podobného soudku film Odnikud někam, který jsem hodnotil nedávno a hodnotil jsem ho kladně, protože mi umožnil nahlédnout do světa, který jsem neměl nikdy možnost poznat.

Naopak, být nudící se kluk, doprovázející matku po úřadech, to je zážitek, se kterým se může ztotožnit snad každý z nás (bez ohledu na to, zda zažil komunismus nebo ne). A i když je tato atmosféra zachycena věrně, nenacházím motivaci, proč ji do sebe nasávat déle než hodinu (film je naštěstí poměrně krátký), když by se zcela stejné atmosféry se zcela stejným vypointováním dalo dosáhnout správně sestříhaným desetiminutovým filmečkem.

Tvůrce se rozhodl originálním způsobem zprostředkovat svůj velmi intenzivní dětský zážitek (nebo vizi zážitku), natočil film naprosto přesně tak jak chtěl, projevil při tom nezanedbatelný talent, ale všechen ten talent aplikoval takovým způsobem, že mi (mně osobně) tím nezprostředkoval nic a nedošlo mi, proč pro něj vlastně ten zážitek byl tak intenzivní.

80 dopisů je pro mě podobným zklamáním jako poslední filmy Davida Lynche nebo Petera Greenawaye. Což můžete jistě brát jako slušnou chválu.

Hodnocení: 40%