Recenze: Tři dny ke svobodě táhne hlavní hvězda

Pokud vám připadá příběh Tří dnů ke svobodě povědomý, nejspíše jste viděli francouzský originál Nevinná z roku 2008. Ano, je to tak, Hollywoodu již stačí pouhé dva roky k tomu, aby předělával zajímavé evropské filmy. Ale dejme stranou pohodlnost amerických tvůrců. Nevinná přeci jennepatří k nějak extra propečeným titulům a je tedy velmi pravděpodobné, že pro řadu diváků bude odvážný (možná až naivní) plán zoufalého manžela závanem svěžího větru.

Osobně jsem původní film neviděl a proto nebudu srovnávat, protože (logicky) netuším, jak moc se remake od originálu odlišuje.

Samotná struktura je rozdělena na tři plány – první část se nese v duchu dramatické změny, která osudově zasáhne celou rodinu. Druhá je o klíčovém rozhodnutí a následné pečlivé přípravě, která se odvíjí od rad profíka na útěky z vězení (trestuhodně nevyužitý Liam Neeson). Ve třetí části nastupuje akce a Haggis nejednou scénou připomíná, že se scenáristicky podílel i na nových bondovkách (tím neříkám, že na diváka čekají akční orgie, ale je vidět ruka autora, který má již s "výbušným" žánrem nějaké ty zkušenosti). Jednotlivé „nálady“ filmu na sebe poměrně hladce navazují, čas od času se protnou a především umožňují Croweovi rozehrát ohromnou „one man show“. S tím současně souvisí hlavní problém.

Crowe je sice bezchybným tahounem filmu (prakticky nesleze z plátna), postupný vývoj děje, obsazení vedlejších rolí a především finále ovšem naznačují, že by tu mělo jít i o ostatní postavy. Konec je podobným způsobem „věnovaný všem“, jako v oscarovém Crashi. Během filmu se ale Haggis nikomu dalšímu nevěnuje. Neumožňuje ostatním postavám skutečně ožít, či jen jen na okamžik nechat vystoupit ze svých škatulek. Herci jsou tu dobří, ovšem nevyužití, mají ryze epizodní prostor a každá (ale doslova každá) vedlejší postava pouze posluhuje plánu hlavního hrdiny. Kdyby se tedy místo známých tváří typu Olivia Wilde, Brian Dennehy a Liam Neeson vyskytovali v titulcích kupříkladu jména Luděk Vomáčka a Arnold Steroid, pro diváka by to v zásadě neznamenalo žádný rozdíl.

U Haggise je něco podobného překvapivé už proto, že se obvykle laxnímu přístupu k postavám vyhýbá. Nemilé je i černobílé vidění světa, ve kterém (ač se to vzhledem k úvodnímu obvinění manželky zdát nemusí) ti hodní uspějí, protože si to zaslouží, ti špatní umírají a ostatní mají zkrátka smůlu. Postavám chybí byť záchvěv nejednoznačnosti, i když tu máme muže, který se ze spořádaného otce stane zločincem se zbraní a ženu, která klidně mohla spáchat to, z čeho je obviněna. Hodně nevyužitého potenciálu.

Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby si Haggis původně vysnil delší sestřih, kde chtěl vedlejším postavám dodat třetí rozměr a studio si vynutilo kratší, akčnější verzi. Současný výsledek je solidním řemeslem se slušnou logickou základnou (=plán není úplně blbý), dobrou gradací a maximálně sympatickým hlavním hrdinou, v jehož stínu stojí naprosto všechny ostatní postavy. Zkrátka ničím výjimečná žánrová jednohubka kombinující drama a akci, která svým stylem připomíná thrillery 80. let a u které by vás ani nenapadlo, že ji natočil Haggis, kdyby se na konci nepokusil o mozaikovitou koláž, která chce hrozně moc rozechvět zvon emocí tak, jak se to povedlo u Crashe. Na to jsou ale zdejší postavy příliš povrchně rozkreslené.