Recenze: Občanský průkaz

Recenze: Občanský průkaz
recenze-obcansky-prukaz-13
Bratři Trojanové patřili na konci 80. let k těm tvůrcům, kteří se nebáli aktivně vystupovat proti komunistickému režimu. Herec Ivan Trojan byl kvůli podpisu Několika vět vyhozen z Armádního uměleckého souboru a poslán do kasáren na východním Slovensku. Producent a režisér Ondřej Trojan, který se tehdy pohyboval v okruhu lidí okolo Jiřího Křižana a Václava Havla, sehnal pod zmíněnou protirežimní petici kromě spousty jiných podpisů i ten dost možná vůbec nejdůležitější - zpěvačky Hany Zagorové. Generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa Milouše Jakeše to tehdy rozlítilo natolik, že se nazval kůlem v plotě. Jeho hloupý, sebelítostivý projev  z Červeného Hrádku (kompletní přepis zde) plný neuvěřitelných nesmyslů se tehdy dostal na veřejnost a dost možná znamenal jeden z posledních hřebíčků do rakve komunismu u nás.
Pějme píseň dohola!
recenze-obcansky-prukaz-14
Ve stejné době se Ondřej Trojan (ještě jako student FAMU!) dostal k režii svého celovečerního debutu, k hořké komedii z prostředí pionýrského tábora Pějme píseň dohola. Zatímco barrandovské dramaturgii předložil ke schválení umírněnou verzi scénáře, v samotném filmu hodlal být mnohem tvrdší. "Byl jsem rozhodnutej, že natočím film, kterej bude opravdu hodně politicky odvážnej, že v něm budu komunistům dávat za uši," říkal Trojan. Jenže čas mezitím oponou trhnul, komunistický režim se zhroutil a kopat do čerstvé mrtvoly bylo jaksi zbytečné, takže spousta "odvážných" scén a replik zase letěla ven a film nakonec vypovídal víc o záludnostech dospívání než svérázech komunistického absurdistánu.
Uplynulo dvacet let a Ondřej Trojan se k tématu dospívání za dob komunismu vrací filmem Občanský průkaz.
Báječná léta pod psa
recenze-obcansky-prukaz-15
Za tu dobu se ovšem spousta věcí změnila. Z Ondřeje Trojana se stal jeden z nejúspěšnějších filmových producentů u nás (mj. Pelíšky, Musíme si pomáhat) a režisér filmu nominovaného na Oscara (Želary). Mladí lidé dnes mají velmi zkreslené představy o tom, jak se žilo za vlády jedné strany a ve většině případů absolutně netuší, co to byla výjezdní doložka (velmi obtížně získatelné povolení režimu, že můžete vycestovat do nesocialistické ciziny), tuzex (prodejna s nedostatkovým zbožím), bony (velmi obtížně získatelné peníze, kterými se platilo v tuzexu) či modrá knížka (velmi obtížně získatelný dokument zbavující mladého muže povinnosti nastoupit na dva roky na vojnu). Starší lidé mají zase tendence zapomínat, protože přece jen se líp vzpomíná na to dobré, než na to zlé.
A v neposlední řadě se změnili i sami tvůrci. V 90. letech se na normalizaci ještě dívali optikou spíš komediálních než hořkých rodinných ság (Díky za každé nové ráno, Báječná léta pod psa) a teprve v posledních letech se stále odvážněji pouštějí i do popisování temnějších a jemnějších valér tehdejší společnosti (...a bude hůř, Zemský ráj to na pohled, Pouta), byť diváci tyto jejich snahy zatím spíš přehlížejí, než aby na ně v nějakém větším měřítku chodili do kin.
Ztraceno v překladu
recenze-obcansky-prukaz-16
Občanský průkaz vychází ze stejnojmenné knižní předlohy Petra Šabacha, který na nějakých třiceti letech svého života popisuje svoji traumatizující zkušenost s žalobníčky, udavači a fízly. Scenárista Petr Jarchovský a režisér Ondřej Trojan se takto široce rozkročenému vyprávění ale chtěli vyhnout už kvůli tomu, že udržet kontinuitu hlavních hrdinů od konce 60. let do počátku 90. let by nebylo snadné. "Navíc jsme chtěli dělat film a ne seriál," opakoval na tiskové konferenci několikrát Trojan.
recenze-obcansky-prukaz-17
Tvůrci se proto rozhodli celé vyprávění zhustit do nějakých tří čtyř let a zasadit ho do doby nejtužší normalizace. Jenže tímto shrnutím na jednu hromadu se dopustili nejedné nepřesnosti a omylu - vysoký funkcionář, který neumí číst a psát, byl bezpochyby možný v 50. a snad i v 60. letech, ale po stranických prověrkách na počátku 70. let si něco takového lze jen velmi obtížně představit. Stejně tak sovětští soudruzi (a komunističtí pohlaváři vůbec) nenakupovali v běžných obchodech tak, aby provokovali "chudý lid", ale v tzv. vládních či diplomatických prodejnách, které normálním lidem jednak nebyly na očích a jednak v nich byl sortiment zboží daleko bohatší než v obchodech běžných. Poněkud přebujelým se jeví i oblečení hlavních hrdinů, které připomíná spíš vrchol květinové éry ve Spojených státech než tristní realitu socialistické konfekce 70. let.
Historikovo oko nad podobnými nepřesnostmi možná uroní slzu, ale na podstatě příběhu to naštěstí nic nemění (ostatně ani plastové lžičky nejsou objevem 60. let, jak se nám snaží tvrdit Pelíšky, nýbrž vynálezem o nějaký ten pátek starším). Tím podstatným je totiž realita všedního dne, kterou procházejí v letech 1974-1977 čtyři puberťáci, jejich sourozenci, kamarádi a rodiče.
O rodičích a dětech
recenze-obcansky-prukaz-18
Vypravěč příběhu Petr (Libor Kovář), lehkonohý básník Aleš (Jakub Šárka), rockersky založený Popelka (Matouš Vrba) a hudební talent od pánaboha Míťa (Jan Vlček) dostávají ve společnosti povadlých karafiátů, pionýrských šátků a dlouhých proslovů z rukou příslušníků Veřejné bezpečnosti (= policie) občanské průkazy. Klukům je to celé pro legraci, protože zatím za ně vytahuje kaštany z ohně oblíbená učitelka Pivoňková (Kristýna Liška Boková).
recenze-obcansky-prukaz-19
Petr se bouří proti svému konformnímu tesiláckému otci (Martin Myšička), což se maminka (Anna Geislerová) dlouho snaží zahrávat do autu. Popelka znárodnil džíny i desky svého bráchy (Adam Kubišta), který musel narukovat na vojnu. Aleš rozdává básnické sbírky na potkání, což popudí zejména úchylného otce Fikotu (Jiří Macháček). A Míťa se s pomocí babičky (Lilian Malkina) pokouší dostat za svými rodiči, kterým se podařilo emigrovat.
Radosti a starosti všedního dne ovšem brzy zhoustnou kvůli udavačsko-fízláckému klanu Pačesů. Koho Daník (Jakub Janoš) uvidí, toho taťka rotný (Václav Kopta) klepne přes prsty a děda major (Oldřich Vlach) zabásne.
Vrch Cinglák, který se zvedá za městem a kam kluci chodí pít, nadávat, snít a kecat o ženských, se tak s každým dalším měsícem a rokem stává pro kluky osaměleji vytrčeným ostrovem naděje v moři bezútěšnosti. Zvlášť když se osudově blíží hrozba povinné základní vojenské služby. Kdo by chtěl ztratit dva roky života, nechat se šikanovat a vymývat si mozek komunistickou ideologií? Kluci rozhodně ne!
Nekonečný příběh
Mozaikovitá struktura filmu s sebou nese několik negativ. Především se vyprávění rozlévá hodně do šířky, vynořují se další a další epizody, přičemž v pohřebišti dějin mizí nejedna zajímavě exponovaná postava.
recenze-obcansky-prukaz-20
Tvůrci se téměř úzkostlivě vyhýbají pointám a gradacím (ve staticky koncipovaném filmu takřka není jízda či zdvih kamery!), snad aby nebyli nařčení z jakékoliv manipulace, citového vydírání, moralizování, či nedej bůh, zvedání ukazováčku. Jakkoliv je taková cudnost svým způsobem chvályhodná, 137 filmových minut by si přece jen nějakou výraznější tečku zasloužilo. Pokud tvůrci nechtěli z pohřbu dělat velkou scénu, která by obžalovávala dějiny, pak si určitě měli lépe připravit intimní finále v Petrově rodině. Takhle konec působí poněkud studeně a zvadle. I když jistý pocit neukončenosti může být pro diváka paradoxně v jistém ohledu i dobrý, neboť se musí s předloženým materiálem vypořádat prostě sám a to mu nepůjde snadno, takže Občanský průkaz mu bude nitro okupovat mnohem déle.
Mrzí i přehnaná doslovnost. Ohledně výjezdních doložek, modrých knížek a podobných záležitostí, budiž. Ale proč po dlouhé scéně odchodu na třídní schůzky a ještě delších scénách z třídních schůzek maminčino objevné konstatování "Kluci, přišli jsme z třídních schůzek"?
Všechny tyhle chyby a chybky jdou na vrub dramaturgie, která měla řečiště filmu přísněji hlídat a korigovat.
Možná by ale docela stačilo, kdyby si tvůrci na začátku odpověděli na docela jednoduchou otázku: Zda chtějí vyprávět subjektivní vzpomínku na dobu dospívání, která je díky odstupu let logicky v lecčems posunutá a romantizující, nebo podávat syrovou zprávu o surové době. Takhle film není ani jedním, ani druhým.
Pretty Woman
recenze-obcansky-prukaz-21
Režisér Trojan se přiznal, že celé natáčení přizpůsoboval jedné jediné věci - přirozenosti čtyř hlavních představitelů. Asi neobjevil takové herecké talenty jako třeba Hřebejk v Pelíšcích a dost možná je ani objevit nechtěl, protože se z kluků snaží dostat mnohem spíš jejich autenticitu a spontánost, než nějaké umné předstírání. Jakkoliv si hlavně ze začátku musíte na jejich projev trochu zvykat, posléze je zřejmě celkem bez problémů vezmete za své.
Jestli byl ovšem Občanský průkaz pro někoho velkou hereckou příležitostí, pak rozhodně pro Martina Myšičku. Po řadě zajímavých, ale přece jen vedlejších rolí (prostitut Kytka v Šeptej, Aljoša v Karamazových, sběratel čtyřlístků v Největším z Čechů) dostal od Trojana krásnou roli nabízející řadu poloh a proměn. Zatímco s první polohou "tesilového sráče" se ještě docela pere a tlačí ji spíš technikou než čímkoliv jiným, ve druhé polovině (ne, těm, co neviděli, neprozradím) exceluje lehkostí a jemným detailem.
recenze-obcansky-prukaz-22
Vysoko nad všemi ovšem ční Anna Geislerová, která z maminky, jež musí být pevnou oporou tatínkům, dobrou duší dětem a provianťákem všem, udělala osu vyprávění, okolo které se všechno točí. Jestli někdo nese dějiny na svých zádech, pak jsou to bezpochyby maminky a jejich ustaranou, trpělivou, nenápadnou, vždy připravenou, zas a znovu zkoušenou, nedokonalou a přece nezdolnou královnou je Aňa Geislerová! Po třech Českých lvech (Návrat idiota, Želary, Kráska v nesnázích) a třech dalších nominacích (Jízda, Štěstí, Medvídek) by to minimálně další nominace být měla.
Na sever severozápadní linkou
Jakkoliv má novinka režiséra Ondřeje Trojana bezpochyby spoustu much (pomalý a hodně popisný rozjezd, mozaikovitou strukturu vyprávění, v níž postavy na dlouho mizí a pak se zase objevují anebo taky ne, statické aranžmá atd. atd.), má také dvě obrovské přednosti, které většinu výše zmíněného dokáží přebít - autentickou atmosféru a mimořádnou citovost.
recenze-obcansky-prukaz-23
Sedmdesátá léta tvůrci neevokují pomocí dobových týdeníků, ale pěkně zevnitř, ze sebe, jakoby louhovali všechen komunismus, který jim z oněch dob ještě zůstal za nehty a pod kůží. Trojan s Jarchovským evidentně vědí, co je tehdy štvalo, od jakých drobností to začínalo, jak moc to dovedlo deptat a k jakým koncům to velmi snadno mohlo vést a umí to prodat na charakteristických detailech. Ať už je to obrýlené děcko nevěřícně zírající na hnědou hmotu, kterou mu na talíř kydne kyprá paní kuchařka, ukřičený, protože vystrašený tělocvikář zoufale odhánějící pozornost od svého selhání či obtloustlý pantáta, který chce "jenom" dělat svoji práci pořádně a neuvědomuje si, že přitom mlátí děti.
Stejně tak v sobě Občanský průkaz skrývá spoustu mimořádně emotivních scén, které dokáží pořádně sevřít hrdlo, ať už je to květinová vzpoura, ponižující prohledávání na hranicích nebo obyčejný babiččin strach o vnuka. Zkrátka a dobře, tohle není balastem zahlcené Vyprávěj, Občanský průkaz je kondenzovaná realita všedního normalizačního dne!
Hodnocení: 75 %