Zemřel scenárista Jiří Křižan. Baran a poctivý chlap

Podél trati, na samém konci vsi doprava a už jsem tam byl. V malebném sevření Hostínsko-vsetínských vrchů, Beskydy, co by kamenem dohodil a zbytek došel, u ruky les, u stavení výběh s koňmi, klid, občas jen zaštěkání psa a v dálce ostrý zvuk motorové pily. Branky se ta obec jmenuje.

Dveře mi otevřel urostlý chlap, který si evidentně nepotrpěl na formality a zbytečná slova. Nezouval jsem se, není prý třeba, sedli jsme si do kožených křesel, nalil slivovici a znovu zopakoval to, co už předtím několikrát do telefonu. Že jsem si měl vybrat na povídání někoho zajímavějšího.  

Rozmluvit ho chvilku trvalo, ale nakonec to bylo fajn, hodně fajn. Kouřil jednu cigaretu za druhou, nebil se v prsa, nestěžoval si, mluvil věcně s pokorou chlapa, který toho evidentně hodně prožil, proto je zbytečné o tom vyprávět. Hodiny běžely rychloposuvem, diktafon byl už dávno vypnutý, přesto se mi nechtělo zvedat. A už ve chvíli, kdy jsme se loučili, jsem přemýšlel nad záminkou, jak se s ním zase potkat. Tehdy se psal rok 2007 a na rozhovor s člověkem, "který nemá co říct", přišla od čtenářů spousta hezkých ohlasů.

Letos jsem moc stál o to, aby se zúčastnil velké profilové debaty o české kinematografii 90. let na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Zase se zdráhal, zase se vymlouval, že jsou povolanější, že on vlastně v tu dobu nic nenatočil. Jako by okupační eastern Je třeba zabít Sekala, oceněný rekordními deseti Českými lvy, nic neznamenal. Nakonec z Valašska na Slovácko opravdu nedorazil, protože se nepodařilo sladit termíny. A už nedorazí bohužel nikdy nikam. Ve středu 13. října 2010 se mu kolem desáté hodiny večer udělalo špatně a ačkoliv rychlá záchranná služba dorazila do Branek z Valašského Meziříčí opravdu rychle, na záchranu života už to nestačilo. Přesná příčina smrti zatím není známá, lékaři spekulují o infarktu či embolii.

Nezbývá tedy než jeho životní příběh odvyprávět za něj. Narodil se 26. října 1941 ve Valašském Meziříčí. Jeho otec byl coby majitel velké pily v komunisty vykonstruovaném procesu odsouzen za "velezradu" a v roce 1951 popraven. Tím bylo rozhodnuto i o osudech malého Jury. Krátce před maturitou byl z politických důvodů vyloučen z gymnázia a prošel řadou dělnických profesí. Studovat mohl jít až díky politicko-společenskému uvolnění v polovině 60. let. Po absolutoriu katedry scenáristicky a dramaturgie na pražské FAMU se krátce živil jako novinář, ale nakonec u něj přece jen zvítězil film. Podílel se na vzniku desítek snímků, z nichž nejvýznamnější je určitě beskydská balada Stíny horkého léta a strhující drama z posledních dnů 1. světové války Signum laudis. Druhý ze jmenovaných filmů byl oceněn Zvláštní cenou poroty na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech 1980 a jeho tvůrci měli převzít i Státní cenu Klementa Gottwalda. Jiří Křižan to odmítl. "Nechci cenu, která nese jméno vraha mého otce," prohlásil a nikdo s ním nehnul, byť to mohlo znamenat fatální důsledky nejen pro něj ale i pro ostatní tvůrce filmu.

Nakonec Jiří Křižan skončil "jenom" v dabingu. Přesto dál psal a doslova pár filmů (Mŕtvi učia živých, Iná láska) se přece jen podařilo realizovat na Slovensku, kde v tu dobu fungovala daleko odvážnější dramaturgie. Na Barrandově resp. ve Zlíně (tehdejším Gottwaldově) se pro něj situace zlepšila až ve druhé polovině 80. let s nástupem tzv. perestrojky a glasnosti.

V lednu 1989 patřil k zakladatelům petičního výboru na propuštění Václava Havla, byl jedním z autorů petice Několik vět, v listopadu 1989 patřil mezi zakládající členy Občanského fóra. Po zvolení Václava Havla prezidentem pracoval jako jeho poradce, posléze byl náměstkem ministra vnitra. V lednu 1995 se vrátil k psaní scénářů, o dva roky později opustil Prahu definitivně a vrátil se na Valašsko.

Kromě anticky vystavěného dramatu Je třeba zabít Sekala, za nějž získal Českého lva, napsal i seriál s příznačným názvem Na lavici obžalovaných Justice či strhující příběh těhotné ženy, která prchá z válkou sužované Jugoslávie přes půl Evropy do Velké Británie. Ačkoliv byl Britský pas svého času oceněn 1. místem v Ceně Sazky, na jeho realizaci se nikdy nepovedlo sehnat peníze. Zřejmě poslední položku jeho filmografie tak jednou provždy bude tvořit příběh ze středního Slovenska Pokoj v duši, který loni u našich východních sousedů trhal divácké rekordy.

Když jsem se v roce 2007 Jiřího Křižana ptal, o čem Pokoj v duši bude, se smíchem mi odpověděl, že "typicky křižanovskou komedií - žádná ženská a na konci všichni zahynou". V deseti slovech trefně vystihl podstatu svých příběhů. Jedno ale zapomněl dodat, že se v nich prakticky vždy vyskytuje nějaký ten Jura či Ondřej Baran, prostě paličák, který možná není dokonalý, ale rozhodně je to rovný chlap, který neuhýbá před svojí povinností a zodpovědností.

Takový byl i Jura Křižan!