Recenze: Kuky se vrací

Recenze: Kuky se vrací
Cameron hot, Svěrák čehý
recenze-kuky-se-vraci-5
Do filmového světa, který se momentálně zmítá pod trojrozměrným diktátem planety s divukrásnou vegetací a prazvláštními bytostmi s modrou fluorescentní kůží, vstupuje režisér Svěrák s loutkovým filmem z českého lesa o vybledlém plyšákovi plném pilin. Má v takové konkurenci vůbec nějakou šanci na úspěch? Má!
Fantazii totiž vrací k jejím kořenům – do dětských let, do doby, kdy je všechno velmi intenzivní, kdy nic není nemožné a kdy zkušenosti s velkým světem jsou sice jen základní a občas poněkud popleteným způsobem pochopené, ale o to skutečnější a uvěřitelnější. V takovou chvíli je přece jedno, že růžový (pardon, červený) plyšák Kuky se pořád jen usmívá a při útěku se občas zapomíná nožičkami dotýkat země, že kapitán von Hergot nemá ani trochu kontaktní oči a že pohyby všech lesních bohů a bůžků působí trhavým dojmem. Podstatou filmu je totiž přijmout pravidla hry, vstoupit do prachem zapadané krajiny dětství a znovu být indiánem, dinosaurem či čímkoliv jiným, ačkoliv místo bohatě zdobené čelenky máte jen vytahané tepláky s gumou zaříznutou v pase či místo široké tlamy s bezpočtem špičatých tesáků jen dvaatřicet úhledně vyrovnaných zubů a dvě plomby navíc. Jedině taková dobrodružství jsou totiž ta skutečná.
Jan Svěrák do tohoto tvůrčího rizika šel. Pomocí autíček na dálkové ovládání a loutek na tyčích či drátkách (které počítače posléze šikovně vymazaly) stvořil unikátní filmový svět, který neuchvacuje svou technickou dokonalostí, ale svým prostorem vybízejícím ke hře.
Příběh hračky, vzpoura bůžků?
recenze-kuky-se-vraci-6
Jakkoliv po formální stránce přichází Svěrák s unikátním řešením, které ve světě nejspíš nemá obdobu, po obsahové nic nového nenabízí. Vzpouru hraček proti kazisvětovi-gestapákovi natočili už v roce 1946 Hermína Týrlová (animovaná část) a František Sádek (hraná část), z myšlenky, že hračky žijí svým vlastním životem, aniž by to kdokoliv jiný tušil, vyšli i mágové z Pixaru ve třech dílech Toy Story: Příběhu hraček (1995, 1999, 2010). Kuky staví na stejném půdorysu:
Školák Ondra (Ondřej Svěrák) je astmatik, proto maminka (Kristýna Nováková-Fuitová) v jeho okolí důsledně likviduje všechno, v čem by se mohl držet prach. Jednou takhle do popelnice putuje i růžový (pardon, červený) plyšák Kuky (mluví Ondřej Svěrák). Ondrova zjitřená fantazie si pak před spaním začne představovat, jaká strastiplná dobrodružství Kuky asi ve světě zažívá ve snaze vrátit se k němu do pokoje na poličku. Jak prchá ze skládky před dvojicí igelitových pytlíků Zapíkem (mluví Jiří Lábus) a Vidličkou (mluví Petr Čtvrtníček) a jak se setkává v lese nejen s lesní zvěří, ale také s podivným uskupením bůžků, jimž vládne moudrý, ale stárnoucí a stále hůř vidící kapitán von Hergot (mluví Zdeněk Svěrák), na jehož místo se tlačí mizera všech mizerů Anuška (mluví Jiří Macháček).
Biograf Jan Svěrák
Snímek Kuky se vrací se navenek prezentuje jako vůbec první plně autorský celovečerní počin režiséra Svěráka. Ponechme stranou, do jaké míry k výslednému tvaru přispěli režisérův otec Zdeněk Svěrák (debata o sexu či kouření?) a režisérův syn Ondřej Svěrák (aktivátor dětských senzorů?), spíš se zaměřme na to, co je vlastně pro autorskou tvorbu Jana Svěráka typické (spolupodílel se na scénářích Akumulátoru 1 a Jízdy).
1) Stejně jako si Zdeněk Svěrák rád hraje se slovem, tak stejně rád se Jan
recenze-kuky-se-vraci-7
Svěrák mazlí s obrazem. V Akumulátoru 1 neváhal kvůli jednomu hezkému záběru vypouštět přehradu, což je žert v řádu statisíců korun. Ve Vratných lahvích svíral dobré tři čtvrtiny film v úzkých záběrech, aby se při letu balónem o to víc mohl „nadechnout“ do šířky.
2) Doslova fascinován je detailem, okamžikem bez obsahu, mezičasem, zkrátka tím, co nikdo nevidí. Nebo nechce vidět. Nebo – a to zdaleka nejvíc – co zhusta přehlíží a z čeho se neumí radovat. Ať už je to poletující chmýří v dílně truhláře Růžičky v Koljovi, brouk komicky bojující s kluzkou podložkou v Kukym nebo polovina Jízdy.
3) Čím víc se drží při zemi, tím víc si umí užít velkolepou akci. V Obecné škole úchvatný „výlet“ vlakem za Prahu, v Koljovi závody s vláčkem motoráčkem, v Kukym bezpočet honiček po svahu či vyjetou kolejí po traktoru.
4) Nestydí se za emoce! Navíc si je připravuje a divákovi prodává s milimetrovou přesností. Louka odevzdávající Kolju na letišti jeho matce či bouřka, déšť, silná slova a rozjasněná tvář tatínka Tranďáka v Obecné škole.
4) S nakažlivou podvratností zpochybňuje ekologická desatera, ať už jsou to Ropáci nebo víčka pet lahví nutná k životu lesa v Kukym.
5) Zaujatě krouží okolo tématu „vysílení“ (Olda v Akumulátoru, vykuchaný Kuky) a majestátu smrti (finále Jízdy).
Když jsou slabiny silnou stránkou
recenze-kuky-se-vraci-8
A ještě v jednom je Jan Svěrák mimořádně silný, dokáže ze svého slabého místa udělat přednost. Třeba zrovna Kuky se vrací by na filmových školách jako vzor všech audiovizuálních řemesel sloužit nemohl: jednotlivé epizody jsou na sebe navlékány poněkud ledabyle, honičky se monotónně opakují, aniž by nabízely nové nápady a skutečný moment překvapení, lesní bůžkové nemají tolik prostoru k výraznému projevení se, takže splývají v poněkud neurčitý chór, dabing některých postav je velmi amatérský (obou Svěráků především), jiní se kvůli velmi výrazné stylizaci naopak posouvají na samou hranici karikatury (Jiří Macháček)… Jenže, světe, zboř se, ono to i tak funguje!
Zkratkovitě vázané vyprávění? Tak děti vyprávějí a Kuky přece není nic jiného než příběhem zrozeným v mysli nemocného šestiletého kluka!
Rychlost jako základní atribut všech honiček? Ano, rychlá jízda a náraz, tak děti vnímají akční scénu. Zbytku si nevšimnou, protože ho neumí ocenit, jen je ruší.
Naivistický dabing s obstarožním vykáním obou hlavních hrdinů? Ale vždyť to je právě ta hra. Hrajeme si JAKO.
A příliš rozšklebený Anuška? Zlo musí být absolutní, jinak je to houby zlo!
Indiana „Kuky“ Jones
Dobrodružná extáze pro malé i velké Kuky se vrací ekologickou odbojností připomíná slavný Svěrákův studentský film Ropáci, omamným oparem dětství oživuje vzpomínky na Obecnou školu, naléhavostí odkazuje na horečnatý sen Kolji a rozkošnické uličnictví si ve velkém půjčuje od Indiana Jonese. Domnělá či skutečná scenáristická zaváhání či kolísavá úroveň dabingu blednou před silou, kterou Jan Svěrák v divácích znovuaktivuje nejsilnější zážitky z jejich vlastního dětství.
Hodnocení: 90 %
Více informací naleznete na kartě filmu.