Malý muž s velkým sporťákem
Pokud byl někdo z českých filmařů opravdu světový, tak právě Zeman. Když dokončil Vynález zkázy, film se prakticky okamžitě prodal do 72 zemí světa a jenom v New Yorku ho promítalo 96 kin najednou. To se žádnému tuzemskému režisérovi před tím ani po tom už nepodařilo. Cestu do pravěku, snímek, který byl letos na Českých lvech prohlášen nejlepším českým sci-fi/fantasy snímkem všech dob, Zeman natočil, když bylo Spielbergovi osm let a o Jurském parku se mu ještě ani nezdálo.
A jak si na filmaře mimořádně velkého talentu pamatuje čtyřlístek hlavních hrdinů, kterým v době natáčení bylo od jedenácti do patnácti let? „Malý kulatý muž,“ směje se Petr Hermann. „Fantastický člověk s neuvěřitelnou trpělivostí,“ přidává se Zdeněk Husták. „Když se řekne Karel Zeman, tak mně se okamžitě vybaví Zemanův dvousedadlový bavorák, kterým pravidelně jezdil do práce,“ vypráví se smíchem se Josef Lukáš, dnes starosta středočeských Rostoklat. „Do ateliérů na Kudlově to měl sice jenom padesát metrů, ale vždycky jel bavorákem, což se nám, puberťákům, samozřejmě ohromně líbilo.“
Kterak Bejval hlídal (a neuhlídal)
Vladimír Bejval na natáčení vzpomíná jako na nejúžasnější dobrodružství svého života: „Jednak to byla největší role, jakou jsem kdy hrál a jednak jsme si užili báječné dva roky prázdnin.“ Točilo se ve Zlíně, v pražské Hostivaři i na Barrandově, na přehradě Souš, v Jindřichově Hradci, v meandrech divokého Váhu nedaleko slovenských měst Šaľa a Galanta i na německé Rujaně. „Pár let po válce jsme dostali k moři a hned letadlem,“ neskrývají ani dnes své nadšení.
Bejval patřil ve své době k oblíbeným a vyhledávaným dětským hercům. Hrál mj. ve filmech Malý partyzán, Plavecký mariáš či Ivánka v Pyšné princezně, kterou režíroval další slavný Zeman, tentokrát Bořivoj. „Pan režisér si mě vzal stranou a povídá mi: Vláďo, dej na pana Korbeláře pozor, on se rád napije a my potřebujeme ráno natáčet,“ vzpomíná Vladimír Bejval, kterému tehdy bylo pouhých deset let. „Jenže po natáčení se šlo do zájezdního hostince a okamžitě do výčepu, kde se usnesli, že mě opijou, takže mi objednávali griotku, vaječný koňak, zelenou… Ještě po dvaceti letech se pak na Barrandově vyprávělo, jak měl Láďa Bejval hlídat pana Korbeláře, aby se neopil, a skončilo to tak, že pan Korbelář nesl totálně ožralýho Láďu na zádech až do pokoje,“ směje se.
Dopis soudruhu Husákovi
Talentovaný Vladimír Bejval se později hlásil na DAMU, ale kvůli buržoaznímu původu ho nevzali. „Tatínek vysoký magistrátní úředník, maminka v domácnosti, babička majitelka kloboučnického salonu, dědeček válečný zpravodaj, kmotr hoteliér,“ vypočítává důvody. Královehradecké divadlo o něj sice mělo zájem i bez DAMU, ale musel by vstoupit do komunistické strany, což jednoznačně odmítl.
Po okupaci země v roce 1968 utekl se svojí čtyřletou dcerou přes Vídeň do Spojených států. Prezidentu Husákovi pak napsal, že to rozhodně nebylo z ekonomických důvodů, jak se tu soudruzi snažili tvrdit. „Neodepsal,“ směje se Bejval. Devět let žil v New Jersey, dvacet let se v Kalifornii živil jako kaskadér ve westernové show, potom se kvůli nemocné mamince vrátil do rodné vlasti a už tu zůstal.
Hřebík v noze, kluk v trapu
Petr Herrmann jako jediný z kluků u herectví zůstal, dnes ho můžete vidět v pražské Divadle Na Fidlovačce. Právě jeho potkala během natáčení největší nepříjemnost: „Blbli jsme na chůdách, ale blbě jsme přitloukli stupátko, mně sklouzla noha a hřebík mi projel chodidlem.“ Okamžitě ho odvezli do nemocnice na tetanovku, jenže dostal alergii a celý opuchl. „Odvezli mě do Bratislavy na kožní oddělení, kde byly opravdu všelijaké choroby, což mě tak vyděsilo, že jsem jim zdrhnul,“ popisuje Hermann. Než stačil vlakem dorazit zpátky, splasknul natolik, že se mohlo zase točit dál.
Měnová reforma okradla i kluky
Ačkoliv kluci měli na natáčení učitele, škole moc nedali. „Zato nás Petr jako nejstarší naučil všechny kouřit,“ stěžuje si naoko Zdeněk Husták, který celý život pracoval jako projektant. Kouří dodnes na rozdíl od Herrmanna, který cigarety „zbaběle opustil“.
Během natáčení kluky zastihla i měnová reforma, na kterou stejně jako ostatní velmi tvrdě doplatili. „Ačkoliv jsme měli podepsanou smlouvu na čtyři sta korun za natáčecí den, nakonec jsme dostávali jen sto třicet, pokud se kvůli špatnému počasí netočilo, osmdesát a pokud nás nalíčili, ale před kameru jsme se nakonec nedostali, sto korun,“ loví v pamětí Petr Herrmann.
Kamarádi, kteří se znovu potkali až necelých padesát let po premiéře filmu (1955), přiznávají, že Cesta do pravěku je provází celým životem. „Pořád si nás kvůli tomu někdo dobírá,“ kývají hlavou. „Zrovna nedávno jsem psal kvůli něčemu svůj životopis a potomek mi tam připsal: Byl při tom, když vznikalo černé uhlí,“ směje se Zdeněk Husták. „Ale co mu na to mám říct, když má pravdu?“
kinobox.cz