Recenze: Hrana zlomu - ostravský tygr Štěpán Kozub už nevtipkuje. S tupou jehlicí, provazem a sekerou kráčí pro titul žánrové události roku

Vypadá to, že se v posledních letech daří prosadit tuzemským autorům tíhnoucím k tvorbě do té doby opomíjených filmových žánrovek. V roce 2015 přišla hororově laděná Nenasytná Tiffany s Leošem Nohou v hlavní roli loosera hledajícího poklad. Autor původně amatérských a poloprofesionálních filmů Andy Fehu o sobě dal Nenasytnou Tiffany vědět širšímu publiku, na což navázal letos uvedenou road movie Shoky & Morthy: Poslední velká akce. V roce 2018 se na poli celovečerní tvorby představil Adam Sedlák a jeho psychologické drama Domestik stavící silný divácký zážitek na úsporném herectví, výrazné zvukové a ruchové složce a originálním námětu.

Nejnověji je tu 48letý debutant Emil Křižka, který Hranou zlomu noří publikum do potemnělých žánrových vod psychologického thrilleru. Film vznikl v produkci Vratislava Šlajera (Shoky & Morthy, #martyisdead, Vendeta, Pouta) a Jakuba Košťála (Shoky & Morthy, #martyisdead) a spadá pod projekt Planet Dark, který sdružuje temné krátkometrážní i celovečerní filmy od profesionálů a amatérů z celého světa.

Hrana zlomu pochopitelně cílí hlavně na vyznavače žánrů, jako je temný thriller, psychologický horor, exploatační film či gore. Není nicméně čistou žánrovkou, navíc má v záloze dva herecké trumfy – Štěpána Kozuba (Shoky & Morthy, sKORO NAmizině) a Pavlu Gajdošíkovou (Chyby) –, kteří do sálů přitáhnou širší publikum.

86minutový snímek začíná znepokojivě těkajícími záběry na detail zahrady, v níž postupně odhalujeme skleněné střepy a stopy krve. Dramatickou atmosféru umocňuje hudba poskládaná z elektroniky a sugestivních ruchů připomínajících bodání. Scéna se mění, z auta vystupuje vysílená žena (Pavla Gajdošíková), která si z krku snímá oprátku a kvůli bodné ráně v boku se s obtížemi belhá po zemi. Za malou chvilku k ní zamíří muž zanedbaného zevnějšku (Štěpán Kozub), který usiluje o její život.

Co všechno situaci předcházelo a co následovalo? O tom originální scenáristickou formou pojednává Hrana zlomu. Publikum znejisťuje, ve flashbacích nás co chvíli vrací v čase zpět, aniž by v tom však byl promyšleně důmyslný systém podobně jako třeba v Mementu (2000) nebo Pulp Fiction (1994).

Hrana zlomu chce především navodit sugestivní pocit zmatenosti postav, které jsou obětí mezilidských vztahů, čehož je odrazem též ona střihovitá a „bezmyšlenkovitá“ zmatenost ve vyprávění. Postava Pavly Gajdošíkové zastupuje svět vyšší střední třídy, v němž vládne psychopatický manžel (Petr Panzenberger), kterému se nedokáže vzepřít. Proti tomu stojí v roli zpustlého mladého muže žijícího mimo civilizaci Štěpán Kozub, oběť matky (Alena Sasínová), která musí mít vše pod kontrolou. Jak správně tušíte, v určitou chvíli se oba světy velmi viditelně a slyšitelně střetnou a filmovým postavám půjde o život.

Štěpán Kozub hraje svého introvertního maniaka velmi důsledně. Až tak, že po chvíli zapomenete, že je to ten ostravský tygr, který jinak „dělá humory“ a hraje si na Pražáky. V Hraně zlomu mu to jde znamenitě s jehlicí, provazem, pouty i sekerou, která symbolizuje pomyslný vrchol jeho krvavého tažení. Výrazně mu sekunduje jeho malý omlácený autobus, pomyslná svatyně plná fetišů a dalších žánrových propriet. Nuzné prostředí je v podobných žánrovkách vždy vděčné, o to zajímavěji proto působí odosobněný funkcionalistický dům, kde žije hrdinka Pavly Gajdošíkové (její postava má psychologickou hloubku). Režisér filmu prostředí nasnímal v tak sterilním módu, že se mu velmi dobře podařilo zachytit povahu mezilidských vztahů, k nimž zde dochází, a které jsou možná ještě víc mimo normu než prostředí Kozubova hrdiny.

Hrana zlomu ve výsledku není příliš důslednou žánrovkou odkazující na předešlá díla a pomrkávající na fanoušky. Tvůrcům se však podařilo kromě sugestivní atmosféry a drsnějších scén, což ocení vyznavači žánru, postihnout i motivace postav a nejednoznačnost škatulek „dobro“ a „zlo“. Filmu by nicméně prospěla kratší stopáž, uvěřitelnější finále a důsledněji motivované skoky v čase. Chvilku to totiž vypadá, že se příběh Pavly Gajdošíkové odvíjí lineárně, zatímco ten Kozubův je odvyprávěn metodou flashbacků, ale v určitý moment se ukáže, že tomu tak není. V rámci celovečerní stopáže jde o příliš povrchní vějičku na diváka, které se brzy přejí.

V rámci regionálních ozvěn letošního Febiofestu bude Hranice zlomu ještě před klasickou kino distribucí k vidění 7. a 10. října v Ostravě.

Hodnocení: 65 %

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE.