Z kontroverzního filmu o japonské jednotce smrti dodnes mrazí. Děsivé pokusy na nevinných lidech zůstaly nepotrestány.

Pokud si libovolný fanoušek temnějšího a násilnějšího zákoutí kinematografie trochu obšírněji vyhledává filmy, které za těch 125 let vzbudily nejvášnivější reakce pro svou explicitní obrazovou náturu, dříve nebo později narazí na titul Man Behind the Sun (v originále Hei tai yang 731). Ten vznikl v koprodukci Hongkongu a Číny, premiéru si odbyl v prosinci roku 1988 a často se o něm referuje jako o válečném hororu, který dává neskrývaně na odiv lidské utrpení a mučení, jež se skutečně odehrála. Snímek konkrétně mapuje děsivé činy dnes už známé jednotky 731, která měla na starosti biologický a chemický výzkum v rámci Japonské císařské armády, a to během 2. čínsko-japonské války a 2. světové války. Šlo o přísně utajovaný program, jehož epicentrum se nacházelo v tehdejším loutkovém státu Mandžukuo (dnes severovýchodní Čína) a během něhož čelili zajatci z řad Číňanů, Korejců či Sovětů nepředstavitelně zvráceným lékařským pokusům, prováděným za účelem vývoje smrtících biologických zbraní.

Japonci si byli vědomi, že vítězství ve válce jim mohou zajistit jen biologické a

chemické bomby, a celý program, započatý už roku 1932, se těšil mohutné podpoře. Za účelem 'vědeckého rozvoje' ostatně existovalo více zařízení a jednotek, z nichž vešly ve známost například jednotky 100 (se sídlem ve městě Mokotan) a 516 (Qiqihar). Nejznámější a zřejmě také nejkrutější je však zmiňovaná 731, jíž velel generál a mikrobiolog Širó Išii a která se stala předmětem zájmu režiséra čínského původu Tun Fei Moua. Ten začal slýchat zvěsti o jednotce smrti, která za druhé světové války operovala na území severovýchodní Číny, kolem roku 1982, kdy pracoval na kung-fu snímku pro děti. A jak sám později vzpomínal, nejprve chtěl film pojmout jako standardní dokument: "Nejprve jsem načetl všechny dokumenty a materiály, které jsem o japonských zvěrstvech dokázal najít. Chtěl jsem film vytvořit jako seriózní dokument, ale později jsem zjistil, že něco takového není možné, jelikož japonská armáda zničila většinu usvědčujících důkazů. Nemohl jsem tedy udělat dokument, protože nezbyl žádný materiál k použití."

Odhodlaný filmař se tak sice nedostal k reálným záběrům z experimentů, které prý Japonci stačili poslat zpět do vlasti, avšak drahocenné informace nacházel s pomocí ruských i amerických archivů. "Naštěstí jsem dokázal získat přístup k dokumentům z Ruska. Když Japonci opouštěli kemp 731 a přilehlé okolí, sovětské armádě se podařilo některé členy zajmout. Byli posláni k soudu a informace, které z přelíčení vzešly, byly použity pro film. Cenný materiál jsme ale získali také z Japonska a z národního archivu v Americe. Má žena je naštěstí americkým občanem, tudíž mě do archivu pustili a nechali mě prozkoumat vše, co měli. V té době byly tyto dokumenty klasifikovány jako přísně tajné a veřejnosti nebyly zpřístupněny po více než 40 let. "

Náročné sbírání informací dokazuje, že hrozivé činy v táborech smrti byly 40 let po válce takřka promlčené a nikdo o nich neměl detailnější obrázek - dokonce ani obyvatelé bývalého Mandžukua, které Tun-fei rovněž vyslýchal. "Nikdo tam samozřejmě neznal přesné detaily o kempu. Vše, co si pamatovali, byly japonské jednotky, nějaká střelba, mrtvá těla a přistávací dráha za táborem, která je ve filmu rekonstruována. Když se ruská armáda blížila, Japonci se snažili zmizet co možná nejdříve. Všichni zbývající vězni byli zabiti a těla, s nimiž se experimentovalo, byla zničena. V jejich panice za nimi zůstala lidská mrtvola a místní mohli spatřit, co se té osobě stalo. Ale nikdo neměl žádné ponětí, co se v Jednotce 731 skutečně dělo."

Scénář byl hotový roku 1986, ale Tun-fei se musel stále potýkat s financováním a se získáním povolení od čínské vlády - v zemi, jejíž filmová kultura vycházela především z kung-fu a propagandy, neměl snímek jako Man Behind the Sun žádný precedens, přičemž obavy panovaly i z čistě politického hlediska a z potenciálního narušení současných dobrých vztahů s Japonskem. Neoblomný režisér si však prosadil svou a argumentoval heslem, které se objeví i v úvodu filmu - 'Přátelství je přátelství. Historie je historie.' A kontroverzní projekt nakonec našel i producenta, jenž zajistil většinu potřebného kapitálu (36% pokryl sám Tun-fei) z osobních důvodů - pocházel prý ze severní části Číny, kde byly japonské experimenty relativně známé.

Man Behind the Sun se čínskému publiku konečně představil v prosinci roku 1988 a jeho přijetí lze přirovnat k traumatizující šokové vlně, což nepopírá ani sám režisér. "Byl to jeden velký šok. Když film skončil, publikum tam několik minut sedělo v naprostém tichu. Při premiéře lidé ve svých sedačkách kolabovali. Film byl poté promítán roku 1997 a znovu, lidé zbledli a odcházeli z kina, jako kdyby se účastnili pohřbu. V Číně zemřelo při různých promítáních 16 lidí na infarkt! Čínské úřady nedaly divákům žádná varování. Nebyla žádná reklamní kampaň - žádný plakát, film nemá ani žádné úvodní titulky. Lidé neměli ponětí, co se chystají zhlédnout."

V ostatních zemích pak pochopitelně úřadovala tvrdá cenzura - v Hongkongu šlo například o vůbec první film, který obdržel nejtvrdší 'rating III', zakazující návštěvu kina osobám mladším 18 let. Austrálie film okamžitě zakázala a ve Velké Británii mohl jít do distribuce až po vystřižení několikaminutových pasáží. Drastické ohlédnutí do historie dle očekávání vůbec nevonělo ani Japoncům, od nichž Tun-fei obdržel několik výhružek smrtí - přesto se nenechal zastrašit a film jezdil dokonce osobně uvádět na japonských univerzitách. "Když jsem byl v Tokiu, řekli mi, že bych měl Japonsko ihned opustit, jinak mě zastřelí. Film jsem promítal studentům na univerzitě v Tokiu. Všichni studenti v kině rozuměli tomu, co je čeká. Když snímek skončil, někteří plakali, ale většina byla v šoku a jen tam v tichosti seděla. O pár minut později za mnou chodili a říkali mi, že události popsané ve filmu nemohou být pravdivé. Jiní tvrdili, že Japonsko by nikdy nic takového neudělalo a že za tím musí stát jiná země. Všichni studenti byli dvacátníci. Na druhé promítání jsem pozval staré členy jednotky 731, aby film viděli společně se studenty (šlo o tehdy mladé rekruty, kteří byli japonskou armádou nuceni experimenty sledovat a učit se z nich, což je jedna z nejdůležitějších linií filmu). Po skončení snímku si jeden z těch starochů stoupnul na pódium a řekl, že Man Behind the Sun je pravdivý - že tam za války byl jako japonský voják. Potvrdil dokonce, že lidem provedli mnohem horší věci, než film zdokumentoval."

Podle režiséra byli tito chlapci zavlečeni do děsivého programu proti své vůli a jako staří muži velice litují toho, čeho se Japonsko za války dopouštělo. A tím se značně liší od výše postavených generálů, kteří v mnoha případech zcela unikli trestu a dále zastávali prestižní pozice ve vládě, přičemž projevovali pramálo lítosti - v rozhovorech naopak často argumentovali tím, že dnešní tisk je mladý, očekává od života jen hezké věci a nemá ponětí, jaký měl na lidi dopad konflikt o velikosti druhé světové války. Vůbec nejvýmluvnější kontroverzi vyvolává osud krutého generála Išii, jenž po válce padl do amerického zajetí a byla mu slíbena imunita výměnou za jeho spolupráci na tamním biologickém výzkumu - Američané pak využívaly různé chemické zbraně během korejské války a je vysoce pravděpodobné, že Išii měl v těchto věcech prsty. Domnívá se tak i režisér Tun-fei, který prý viděl archivní dokumenty, jež usvědčují Išiiho z pobytu v Koreji po vypuknutí konfliktu. Čelní představitel nelidských experimentů nakonec zemřel roku 1959 na rakovinu ve věku 67 let.

Samotný snímek opravdu zachycuje některá zvěrstva, která jednotka v závěru

války páchala, a dává jasně najevo, že ušetřen nebyl nikdo bez ohledu na věk nebo pohlaví. K těm nejvíce drastickým výjevům patří udušení novorozence pod hromadou sněhu, kompletní skalpování kůže na rukou nebohé ženy, která byla vystavena mrazu a následně prudkému zahřátí, nebo poprava v tlakové komoře, při níž muž doslova vyvrhne své vnitřnosti. Tvůrci sice neměli přístup ke špičkovým efektům, ale mohli se spolehnout jednak na vlastní vynalézavost, jednak také na šťastnou a dosti krutou shodu okolností. Scéna v tlakové komoře byla pochopitelně triková a pod trupem ležícího muže byla vyhloubena díra s potrubím, skrze které se štáb snažil pumpovat zvířecí vnitřnosti. Naprosto realistická však byla sekvence pitvy malého chlapce, o níž se režisér detailně rozpovídal: "Je to pravda, použili jsme skutečné mrtvé tělo malého chlapce. Zeptali jsme se policie, jestli neví o nějakém chlapci, který zemřel při nehodě nebo na fatální onemocnění. Čekali jsme dva měsíce a stále nepřicházely žádné novinky. Pak mi policie jednoho dne zavolala a tvrdila, že mají tělo chlapce. Řekli, že pokud to tělo chci, musím si ho vyzvednout během hodiny. Museli jsme chvátat, protože doktoři se už připravovali na pitvu, aby zjistili příčinu úmrtí. Zastavilo se natáčení a já zašel za rodiči mrtvého chlapce. Vysvětlil jsem jim, že potřebuji nafilmovat pitvu a o čem film vlastně je. Odpověděli, že svého mrtvého chlapce rádi nechají otevřít ve filmu jako jejich způsob, jak udělat něco pozitivního pro čínský lid."

Pitvu provedli zkušení profesionálové a režisér projevoval poněkud morbidní uspokojení nad tím, že mrtvý chlapec se nápadně podobal malému herci, jehož charakter skončil pod kudlou šílených vědců. "Vše pro nás bylo perfektní. Bylo zvláštní tu scénu filmovat, protože mrtvola opravdu vypadala jako náš herec. Jako by šlo o jednu a tutéž osobu. Samozřejmě jsme nepoužili záběry, na nichž je chlapcova tvář rozříznuta a stažena - to už by bylo opravdu příliš!"

'Opravdu příliš' je ale snímek pro mnoho diváků i tak - pro velmi chatrné zapojování dokumentaristických prvků, nepřehledně vykreslené aktéry a často až amatérskou práci se zvukem a inscenací rozhodně nelze hovořit o kvalitním filmovém díle, ale silné pocity z jednotlivých výjevů a nepochopitelné lidské krutosti zůstávají. A naturalistický charakter obrazu podporuje kromě hrozivých reálných podkladů také nesmlouvavý proces natáčení, při kterém nebyli ani dětští herci ušetřeni dosti šokujících výjevů. Tun Fei Mou dobře věděl, jak apelovat na světové publikum s razancí, které se předtím vyrovnalo jen velmi málo kontroverzních snímků - za všechny můžeme zmínit například Cannibal Holocaust, který to rovněž schytal za otevřené násilí vůči zvířatům (zde dojde k roztrhání kočky stovkami hladových krys, což Tun-fei zpětně obhajoval jako pouhý trik, ale osobně mu v tomto případě vůbec nevěřím).

Man Behind the Sun určitě není filmem, který by se k násilí uchyloval nepřetržitě a který by plně pokryl rozsah experimentů, jichž se jednotka 731 dopouštěla. A samotné násilí a dlouhé záběry z krematoria, kde vyšinutý stařík porcuje stovky zkrvavených těl, často jen velmi samoúčelně vyplňují slabě rozvržený konflikt - příběh totiž rozprostírá pozornost mezi tři základní skupiny postav, které tvoří uvěznění 'pokusní králíci', samotní vědci s japonskými oficíry a mladí rekruti, přičemž žádné straně se nedostává dostatek prostoru a silných motivací. Aktérů je příliš mnoho a chladnokrevný dramaturgický přístup, který často mění perspektivy nezávisle na sdělení, k nim nedokáže vytvořit žádné pouto. Na druhou stranu je ale dobře, že se odvážný tvůrce pustil do oprašování až mytologicky zabaleného kousku historie, o kterém toho nikdo moc nevěděl, ačkoli zahrnoval jedny z největších zločinů proti lidskosti v novodobých dějinách. Jde o příklad kontroverzního uchopení ještě kontroverznější látky, které ve své době mělo silné opodstatnění - tematická úroveň však zůstala daleko důležitější a intenzivnější než ta filmařská.

Sám režisér Tun Fei Mou dále natočil už jen jediný snímek, kterým nebylo nic jiného než třetí pokračování jeho provokativního díla s anglickým názvem Black Sun: The Nanking Massacre - zde jen přesouvá pozornost od jednotky 731 k masakru v čínském městě Nanking z roku 1937. Završil tak násilnou historickou tetralogii, kterou sám odstartoval a jejíž první článek se stal kultovní značkou pro mnoho příznivců extrémní kinematografie.