„V lese zabloudilo malé jehňátko. Mééé, mééé.“ Když se řekne Louis de Funès, je třeba jedním dechem dodat František Filipovský

Herec František Filipovský (1907-1993) vynikal v divadle, televizi i u celovečerního filmu. Kromě toho byl též nezapomenutelným dabérem (jsou po něm pojmenovány žánrové Ceny Františka Filipovského za dabing). Ještě než Filipovský zazářil na tomto poli, stal se kupříkladu jedním z prvním československých herců (ještě spolu s Jaroslavem Marvanem), kteří dostali příležitost (nebo byli režimem přinuceni?) zahájit vysílání Československé televize, kde 1. května roku 1953 vystoupil spolu s živou improvizací.

Do jaké doby se ale datuje pro českého diváka ikonické spojení František Filipovský a Louise de Funèse? Fundované podklady a názory u nás poskytuje především web Dabingforum.cz. Najdeme zde profily většiny tuzemských dabérů a jejich filmografii spolu s jednotlivými "auditky" a probíranými tématy. Uživatel označující se jako "Historik" si dal tu práci, aby důsledně zmapoval Filipovského dabérské spojení s filmy Louise de Funèse. Co mimo jiné "Historik" píše? Že je za "objevení" Filipovského jako ikonického dabéra považována Věra Barešová, která ho obsadila do filmů z četnické série.

Četník ze Saint Tropez nicméně vznikl až v roce 1964, přičemž de Funès se u filmu začal výrazně prosazovat již v letech padesátých. Zřejmě první snímek s ním u nás nadaboval již v roce 1956 Bohumil Bezouška (jednalo se o titul Otec, matka, služka a já z roku 1954).

"Historik" ve svém internetovém příspěvku dále uvádí, že de Funèse Filipovský prvně daboval ve filmu Výhodná koupě (1961) pod taktovkou dabingového režiséra Ludvíka Žáčka v roce 1963, jemuž tak připadá největší zásluha na tomto "objevu".

Když si srovnáme de Funèsův herecký (vizuální i zvukový) projev s tím, jak ho dabuje František Filipovský, dojdeme ke zjištění, že Filipovský slavného Francouze de facto kopíruje. Navíc vše poněkud expresionisticky přehání/přehrává (dikci protahuje, skřeky, úžasy a další citoslovce dohrává, zatímco de Funès je v tom úsečnější a přísnější).

Filipovský to de facto přiznal i ve spojitosti s historkou, v níž ho de Funés při poslechu českého dabingu počastoval slovy chvály a zaslal slavnému československému herci a dabérovi děkovný dopis. Filipovský z toho byl údajně v šoku, neboť si myslel, že se jen veze na vlně slavného komika, jemuž propůjčuje hlas. Ačkoliv o to oba muži stáli, nakonec se nemohli setkat, komunistický režim by proti. Nejedná se však pouze o legendu živenou bulvárem? Čím by dva komediální herci mohli komunistickému režimu vadit?

Louis de Funés zemřel v roce 1983, František Filipovský o 10 let později. A místo po "nezastupitelném" dabérovi bylo dlouho nejisté. Nakonec Filipovského následoval v počtu pěti snímků Jiří Krampol, který se rozhodl pokračovat v tom, co jeho slavný předchůdce ustanovil jako nedotknutelné dogma. Pro zpravodajský web iDnes.cz to v roce 2018 popsal stručně a pragmaticky: "Říkal jsem, že se to musí dělat jako František Filipovský. Dělal to Lábus, Císler. Jenže ti ho mluvili jako za sebe. Výborně, ale kdyby to před nimi nedělal ten František... Ano, imitoval jsem ho. Dva filmy jakž takž - Zelňačku a Dobrodružství rabína Jákoba, to celkem šlo. To ostatní bylo špatný. A úplně nejhorší byl Lakomec. Tam už byl Funes starý a ty svoje citoslovce, kterými doprovázel svoje filmy, už nedělal."

Což mě přivádí k otázce, zda nemáme umělce obecně zaškatulkované v rámci jednoho jasně označeného šuplíku (v tomto případě jedné formě hereckého projevu) a když se pokusí přeskočit do jiného (je nuda a otrava hrát celý život stejně), vyvolá to u diváků a fanoušků roztodivné, nejen pozitivní, emoce?