Stockholmský syndrom: Jak se hraje skutečný sígr?

Realizace scénáře trvala pět let. Kdy jste se do projektu zapojil vy? Ještě dlouho před natáčením jsem začal zkoušet, probíhaly herecké a drobnoakrobatické zkoušky, především pro některé z vypjatých scén. Takže asi půl roku před první klapkou jsem se zapojil. Už jen díky tomu, že jsem věřil Danu Svátkovi a věděl jsem, že půjdeme dobrým směrem, jsem ztoho měl velice dobrý pocit.

Jak jste si hledal cestu k postavě, která nemá snad jedinou pozitivní stránku?
Dlouho jsem nevěřil, že skutečně nenajdeme jediný moment, ve kterém by se mohlo v postavě Lukáše Kulhánka objevit malé světýlko a obhájit jeho chování, ale nenašlo. Cesta k tomu, jak ukázat skutečného sígra, kterému bych i já měl chuť dát pár facek už od prvního pohledu, vedla přes strach. Strach ze všech, ze všeho a především strach z nevyzpytatelnosti svého vlastního chování.

Kolik jste si toho zjišťoval o stockholmském syndromu? Šel jste do hloubky psychologické analýzy, nebo jste zůstával čistě u scénáře a poznámek pana režiséra?
Tento úkol ležel spíše na Elizavetě Maximové, jelikož únosci nevykazují žádné zvláštní chování, na základě kterého by oběť podléhala stockholmskému syndromu. Tedy to, co vykresluji já v roli únosce, je spíše krajní chování, které jen ukazuje, jak pevná tato vazba musí být, když je oběťtakové chování s to snášet. Takže krom drobných improvizací jsem zůstával v dané postavě tak, jak byla napsaná a kam ji Dan směřoval.

Čím vás obohatila spolupráce na filmu nejvíce?
Především jsem si krásně vyzkoušel, jak šaty a v tomto případě i auto, dělají člověka. Pokaždé, když jsem čekal s řetězem na krku a s novým bavorákem někde za rohem od placu, dočkal jsem se poznámek kolemjdoucích jako „Poser se ze sebe!" nebo „Co si o sobě myslíš, blbečku?", aniž bych udělal cokoli. A pořádně jsem si konečně prozkoumal Ostravu.

Poznáte herce jen podle jejich očí?