Lenka Kny: "V současnosti velká část populace až hystericky řeší zdravý životní styl"

Můj první film Stínu neutečeš byl drsné drama a tehdy jsem si po festivalovém období řekla, proč vlastně lidi trápit těžkým životem ještě v kině? Někdy se člověk přece potřebuje nechat příběhem romanticky pohladit. Proto jsem jako druhý film natočila Ježíška. A díky němu mě v Karlových Varech jedna slovenská televize oslovila, zda nenatočím zase takový milý vánoční film. Měla jsem zrovna s Lucií Konášovou rozpracovanou zimní pohádku, ale finančně hodně náročnou, když Hana Cielová přišla právě s tímto námětem. A protože zimu a hory miluju stejně jako ona - Hanky rodina má dokonce chatu ve Vysokých Tatrách, zasadily jsme příběh do vysokohorského prostředí. Námět mě inspiroval i k možnosti dotknout se díky hlavním postavám dnešních, skoro až hystericky řešených témat kolem zdravého životního stylu a singl rodičovství. Ale nebojte, není to sociální studie, drželi jsme se „zadání“ s příběhem se zasmát i dojmout, a věřím, že film potěší i mužskou populaci, přece jen chlapi a hory jdou dost dobře dohromady.

První verze scénáře, našeho zimního a i vánočního příběhu - pracovní název filmu byl Vánoce budou!, vznikala paradoxně jednoho horkého léta. Hana byla zrovna u moře a já na chalupě pod borovicemi, a tak se nám scény ve vichřici, mlze, dvacetistupňových mrazech a závějích na vrcholu hor psaly báječně. No a realita byla nakonec drsná. Vše, co jsme si ve scénáři vymyslely, jsme se štábem a herci zažili na vlastní kůži, a vzpomínáme na těžké natáčení doteď. Ale na plátně vypadají některé atmosféry jako naprostá pohodička.

Měli jsme exkluzivní možnost točit v reálném prostředí na vrcholku Chopku jak interiéry, tak exteriéry. Když postavy vybíhaly z horské chaty, tak opravdu do minus sedmnácti a vichřice, a vracely se zpět do chaty, kde se v reálných chodbách a pokojích příběh točil. Když vysvitlo slunce, přestali jsme okamžitě respektovat natáčecí plán a šli jsme točit obrazy, ve kterých jsme potřebovali slunce a jiskřivý sníh. Samozřejmě, že na Chopku nevydrží počasí déle než půlhodinu, takže jakmile bylo vše připraveno, zatáhlo se a začala vánice. Myslím, že kdokoli někdy točil film závislý na počasí, ví, o jakém pekle mluvím. Do práce jsme každý den jezdili dvěma lanovkami a pak jsme tahali zařízení přes sjezdovku k lanovce, která byla vlastně taková malá tramvaj, kam se nás kvůli úspoře času narvalo všech sedmatřicet členů štábu, často i s herci. Když se končilo natáčení a potřebovali jsme ještě půl hodiny pracovat, dostala se k nám zpráva, že se žene vichřice a my se rychle musíme přesunout na lanovku, která nás doveze dolů - protože z bezpečnostních důvodů žádná už dolů nepojede. Risk, napětí zima… tohle natáčení se nám zarylo pod kůži stejně jako mráz a vítr.

V současnosti velká část populace až hystericky řeší zdravý životní styl, biopotraviny, veganství, vitariánství. Předháníme se, kdo objeví zajímavější biokavárnu, kdo si pěstuje sám své sedmikrásky na salát. Trochu z toho jsem přenesla na hlavní hrdinku, která je podle námětu Hany Cielové pravým opakem ústředního mužského hrdiny Richarda. Přiznám se, že se tak trochu víc ztotožňuji s ním a jeho slaninkou a pivkem. Mám moc ráda hory a sníh, takže mi nedělalo potíže se při psaní verzí scénáře přenášet do sněhových závějí a vánice. A Hana se inspirovala Tatrami, protože tam odmalička jezdila lyžovat - jejich rodina tam má malou chatu. Bylo to pro ni inspirací pro mužské zázemí, se kterým se naše městská hrdinka z biokavárny potká.

Najít herce, kterým bychom věřili, že jsou to drsní horští chlapi, trochu sexy a ještě uvnitř citliví a schopni romantické lásky, je nelehké, stejně tak, jako potkat takové chlapíky v reálném životě. Takže obsadit hlavní mužské role bylo stejně tak těžké. Ale podařilo se! Martinovi Dejdarovi s Markem Němcem postavy skvěle sedly. Navíc oba umějí lyžovat, jezdit na snowboardu a bravurně ovládat skútr. A jsou uvěřitelní v postavách, kde hrají bratry Richarda a Miša. Hlavní ženskou postavu, protihráčku, která bude mít dobrou chemii s Martinem a Markem a bude vtipná, uvěřitelná a citlivá, jsem obsazovala snadněji, protože Anička Polívková splňovala všechny tyto parametry, navíc je skvělá herečka, a role jako by byla napsaná jí přímo na tělo. Točily jsme s Aničkou již jeden film, tak byl předpoklad, že určitá důvěra mezi námi je a můžeme se spolu pustit i do tak náročného vysokohorského natáčení. Ale samozřejmě, že jsem se potkala při castingu s dalšími skvělými herečkami, ale Anička s Martinem a Markem jako by přímo vystoupili ze scénáře.

Když jsem psala první verzi scénáře, už jsem si na Janu myslela pro postavu maminky Janinky a na Janu Krausovou pro roli tety Ely. Věděla jsem, že paní Preissová nehrála dlouhé roky ve filmu, ale nějak jsem se své představy nedokázala vzdát, a tak mi naše castingová Zdenka Munzarová sjednala schůzku. Byla jsem hodně nervózní, když jsem se měla s Janou Preissovou poprvé osobně setkat po představení v Národním divadle. Přinesla jsem jí scénář a chvíli jsme si povídaly. Jana je velmi citlivá a křehká žena a zároveň silná a vtipná, prostě osobnost. Sešly jsme se pak ještě jednou a Janě se líbilo, že je film o rodině, která drží pohromadě, cení si vztahů a má pozitivní přístup k životu, a zároveň je postava Janinky trochu svérázný velitel rodiny. A poté, co nevyšlo původní obsazení Janinčina manžela Josefem Abrhámem, který se aktuálně necítil zdravotně fit, našli jsme Aničce jiného tatínka - jejího reálného otce Bolka Polívku. Vzniklo tak exkluzivní herecké spojení, protože Anička si ve filmu s tátou zahrála coby jeho dcera poprvé. Navíc Jana Preissová s Bolkem Polívkou vytvořili úplně jinou dynamiku a stali se z nich skvělí manželé, kteří si jeden druhého navzájem dobírají a stále se i po čtyřiceti letech manželství mají rádi. Ironickou Bolkovu sestru, tetu Elu, ztělesňuje Jana Krausová a myslím, že si ji docela užila.

Dětské role Zuzu a Mikuláška jsme nejdřív vybírali klasickou cestou hledáním v divadelních kroužcích, castingových agenturách i zvaním dětí našich kamarádů. Ale osud si stejně vše zařídí, jak chce a jak má být, takže se stalo toto: při obhlídkách hledání horské chaty tady v Čechách v Jizerkách nás po jedné krásné chatě provázel pan správce. Zrovna za ním přišla dcera ze školy a za chvíli přiběhla její mladší sestřička... no ano! Dceru správce chaty nám hraje dcera správce chaty Emmička Voksová, která má neuvěřitelný talent, cit pro situaci a dialog a měla i průpravu z dramaťáku. A klučíka Mikuláška jsem měla při jednom castingu hned. Přišel malý zrzavý a vnímavý kluk a věděla jsem hned, že je to on! A představte si, že Toník Holoubek neuměl ani lyžovat, takže jsme měli bonus navíc, který jsme podle scénáře potřebovali. Pak jsem jen trnula, aby si tahle parta sedla a měla chemii, kterou jsme potřebovali. A oni měli!