Tváře českého filmu
- Dokumentární
- TV pořad
Vás si lidé nejvíce pamatují z Limonádového Joea. Jak na tuhle klasiku vzpomínáte?
„Někdy si myslíte, že to bude zázrak a je to průšvih, no tak tady to byl zázrak. Oslovili mě, přišla jsem na zkoušky, myslím ještě paní Smutná dělala zkoušky na Tornádo Lou, no a vybrali si mě. Když jste něco točili, nikdy jste nevěděli, jak to dopadne. Kolikrát je film na začátku úspěšnej, a potom po letech už není, ale limonádník je pořád hezkej. Ovšem jak kde. My jsme jeli s kolegou Hlinomazem, hned jak se to natočilo, do NDR, tam se to promítalo a po projekci jsme šli s Hlinomazem na pódium a ty místní enderáci, oni byli asi nějaký blbí nebo co, po nás začali házet prázdný flašky od piva. Vůbec to nepochopili. Vadilo jim, že mrtvej vstane, že to není realismus. A potom jsem jela do Cartageny, což je v Kolumbii a tam byl festival, kde byly různý obskurní filmy a my jsme s panem režisérem Lipským dostali za limonádníka cenu za to, že jsme přijeli z nejdál.“
„Někdy si myslíte, že to bude zázrak a je to průšvih, no tak tady to byl zázrak. Oslovili mě, přišla jsem na zkoušky, myslím ještě paní Smutná dělala zkoušky na Tornádo Lou, no a vybrali si mě. Když jste něco točili, nikdy jste nevěděli, jak to dopadne. Kolikrát je film na začátku úspěšnej, a potom po letech už není, ale limonádník je pořád hezkej. Ovšem jak kde. My jsme jeli s kolegou Hlinomazem, hned jak se to natočilo, do NDR, tam se to promítalo a po projekci jsme šli s Hlinomazem na pódium a ty místní enderáci, oni byli asi nějaký blbí nebo co, po nás začali házet prázdný flašky od piva. Vůbec to nepochopili. Vadilo jim, že mrtvej vstane, že to není realismus. A potom jsem jela do Cartageny, což je v Kolumbii a tam byl festival, kde byly různý obskurní filmy a my jsme s panem režisérem Lipským dostali za limonádníka cenu za to, že jsme přijeli z nejdál.“
Zdá se, že jste hrála jen minimálně svazačky a funkcionářky? Čím to?
„Tak já jsem nebyla takovej ten socialistickej typ ženy, takže jsem skutečně moc nehrála v tomhle typu filmů. Akorát když jsem končila na škole, na konzervatoři, to byl, myslím rok 1949, tak jsem si zahrála, jak se buduje nějaká trať ve Vizovicích (pozn. red.: Velká příležitost), ale jinak jsem takový role nehrála. Buď jsem hrála šlechtičny, nebo lehké ženy. Nebo vražednice. To mám nejradši.“
„Tak já jsem nebyla takovej ten socialistickej typ ženy, takže jsem skutečně moc nehrála v tomhle typu filmů. Akorát když jsem končila na škole, na konzervatoři, to byl, myslím rok 1949, tak jsem si zahrála, jak se buduje nějaká trať ve Vizovicích (pozn. red.: Velká příležitost), ale jinak jsem takový role nehrála. Buď jsem hrála šlechtičny, nebo lehké ženy. Nebo vražednice. To mám nejradši.“
Zapomněla jste na Štiku v rybníce. Budovatelský příběh dvou zednic.
„Máte pravdu. Štika v rybníce byla úžasná ptákovina. To jsem zrovna přišla do opavskýho divadla a byla jsem první rok po škole. Padesátý léta. Řekli nám, že budem točit o tom, jak se stavěj baráky a my byli rádi, že si vyděláme nějaký peníze. To nebyla chamtivost, ale prostě bylo příjemný mít nějaký peníze navíc, protože tenkrát nebyly ty gáže nijak velký. Mně to nepřišlo jako nějakej hřích, jak se teď o tom mluví. My jsme byli rádi.“
„Máte pravdu. Štika v rybníce byla úžasná ptákovina. To jsem zrovna přišla do opavskýho divadla a byla jsem první rok po škole. Padesátý léta. Řekli nám, že budem točit o tom, jak se stavěj baráky a my byli rádi, že si vyděláme nějaký peníze. To nebyla chamtivost, ale prostě bylo příjemný mít nějaký peníze navíc, protože tenkrát nebyly ty gáže nijak velký. Mně to nepřišlo jako nějakej hřích, jak se teď o tom mluví. My jsme byli rádi.“
Jak se vůbec měnil váš vztah k poválečnému nastupujícímu komunistickému režimu?
„Já s tím režimem neměla nikdy nic moc společnýho. Po válce bylo všude plno nadšení, a lidi si mysleli, že to tak je dobře. Za tohle někoho kritizovat je nesmysl. Mně bylo na konci války patnáct, po škole dvacet. Moje maminka byla do osmnácti let v Rusku a už za první republiky mi vyprávěla o tom, jak krásný bylo carský Rusko. Mám to pořád v sobě a miluju ruskou literaturu skrze maminku. Takže už tehdy v tom poválečným nadšení mi přišlo, že tam není úplně všechno v pořádku, já byla maličko vybavená tím vyprávěním maminky. Ostatní si mysleli, že je všechno v pořádku, vždyť kolik komunistů zahynulo v koncentrácích, takže záleželo na tom, jak co kdo měl za sebou, a tak se na ty věci díval. Osmašedesátej rok ovšem je něco jinýho, to už byl obchod, jak když se upíšete ďáblu.
„Já s tím režimem neměla nikdy nic moc společnýho. Po válce bylo všude plno nadšení, a lidi si mysleli, že to tak je dobře. Za tohle někoho kritizovat je nesmysl. Mně bylo na konci války patnáct, po škole dvacet. Moje maminka byla do osmnácti let v Rusku a už za první republiky mi vyprávěla o tom, jak krásný bylo carský Rusko. Mám to pořád v sobě a miluju ruskou literaturu skrze maminku. Takže už tehdy v tom poválečným nadšení mi přišlo, že tam není úplně všechno v pořádku, já byla maličko vybavená tím vyprávěním maminky. Ostatní si mysleli, že je všechno v pořádku, vždyť kolik komunistů zahynulo v koncentrácích, takže záleželo na tom, jak co kdo měl za sebou, a tak se na ty věci díval. Osmašedesátej rok ovšem je něco jinýho, to už byl obchod, jak když se upíšete ďáblu.
Když jsme se zmínili o těch aristokratech, nejznámější rolí asi bude vaše kněžna z adaptace Babičky podle Boženy Němcové…
„To jsem točila s režisérem Moskalykem. Tu knihu jsem upřímně nenáviděla. Furt jsme to četli ve škole, a pořád, že bába má skočit i pro pírko přes plot, tak mi ta kniha byla skutečně protivná, ale to jsou takový ty pocity ve škole, kdy vám zprotivěj kde co, že jo. Když jsem ten film viděla poprvé, tak jsem byla mírně zděšená a bylo mi z toho trochu špatně. Ale když jsem to viděla po letech, tak se mi ten film začal líbit. Čím dál víc se mi líbí, abych vám řekla pravdu. A bylo to taky strašně příjemný natáčení. Poznala jsem tam Libušku Šafránkovou, to byla ještě na škole takový děťátko. Paní Kurandovou, která hrála babičku, jsem znala, já mám brněnskou konzervatoř a ona hrála v brněnském divadle.“
„To jsem točila s režisérem Moskalykem. Tu knihu jsem upřímně nenáviděla. Furt jsme to četli ve škole, a pořád, že bába má skočit i pro pírko přes plot, tak mi ta kniha byla skutečně protivná, ale to jsou takový ty pocity ve škole, kdy vám zprotivěj kde co, že jo. Když jsem ten film viděla poprvé, tak jsem byla mírně zděšená a bylo mi z toho trochu špatně. Ale když jsem to viděla po letech, tak se mi ten film začal líbit. Čím dál víc se mi líbí, abych vám řekla pravdu. A bylo to taky strašně příjemný natáčení. Poznala jsem tam Libušku Šafránkovou, to byla ještě na škole takový děťátko. Paní Kurandovou, která hrála babičku, jsem znala, já mám brněnskou konzervatoř a ona hrála v brněnském divadle.“
Kdo z vašich kolegů vás dokázal vždycky pobavit?
„Josef Hlinomaz. On byl vynikající herec i vynikající malíř, a byl rozkošnej. Jak jsem říkala, já jsem s ním jela třeba do NDR a on sebou neměl nic. A já říkám vždyť tam budem tejden. Jemu prý stačí kartáček na zuby a pasta. Pak usoudil, že si musí koupit sako. Tak šel do krámu a koupil si takový malinký sáčko. Já mu říkám To nemaj větší? Vždyť je to hrozně malý! A on na to Já zhubnu. Rozkošnej. Uvařil si celou husu a tejden to jedl. Okouzlující bytost to byla. Byl ve svazu výtvarníků a jednou mu poslali upomínku, že neplatí členský příspěvky a ať zdůvodní, proč je neplatí. Napsal P rotože jsem lakomej. Není to úžasný? To miluju.“
„Josef Hlinomaz. On byl vynikající herec i vynikající malíř, a byl rozkošnej. Jak jsem říkala, já jsem s ním jela třeba do NDR a on sebou neměl nic. A já říkám vždyť tam budem tejden. Jemu prý stačí kartáček na zuby a pasta. Pak usoudil, že si musí koupit sako. Tak šel do krámu a koupil si takový malinký sáčko. Já mu říkám To nemaj větší? Vždyť je to hrozně malý! A on na to Já zhubnu. Rozkošnej. Uvařil si celou husu a tejden to jedl. Okouzlující bytost to byla. Byl ve svazu výtvarníků a jednou mu poslali upomínku, že neplatí členský příspěvky a ať zdůvodní, proč je neplatí. Napsal P rotože jsem lakomej. Není to úžasný? To miluju.“
Pro Kinobox upravil Jan Stehlík
