První dojem: Twin Peaks (2017)

Zatímco první dvě série Twin Peaks jsou přesně a mistrovsky cizelovaným strojem, kde jsme schopni vnímat hlavní osu příběhu, užívat si Lynchův kulečník s žánry a vstupy do světa lynchovské mystiky, nová série - respektive její první čtyři epizody - už k divákovi tak laskavé nejsou, dá-li se takový přívlastek vůbec použít. Jestliže jste měli například v Mulholland Drive (2001) problém s interpretací modré kostky, pak jste obsah slova „problém“ neměli zatím tu čest poznat.

David Lynch se spoluautorem Markem Frostem měli zcela volné ruce a na seriálu je to znát. Televizní stanice Showtime (u nás seriál vysílá HBO) si tak nepochybně vytvořila v programové skladbě dílo, které zcela zásadním způsobem přesahuje všechny televizní standardy a podle mého i to, co televize považuje z hlediska sledovanosti za silně rizikové. Vstup do světa Twin Peaks o čtvrt století později je jako přejít od pohádek bratří Grimmů ke Gustavu Meyrinkovi nebo Franzi Kafkovi (jehož Lynch ctí a odkazuje na něho ve třetí epizodě zarámovanou portrétní podobiznou na zdi v úřadovně FBI).

Narativní dekonstrukce je hned od první epizody zřejmá a záměrná. Twin Peaks otevírá temný prolog – setkání agenta Dalea Coopera se zásvětním Obrem v jakémsi prostoru bez bližšího určení, aby nás vzápětí vrhl zcela mimo diváky očekávané reálie městečka Twin Peaks. Ocitáme se v New Yorku v blíže neurčené a neutěšené budově se záhadnou prosklenou krychlí, která, jak se zdá, vykazuje neznámé paranormální vlastnosti. Takto se rozebíhá (pro pozorného diváka s jemnými propojujícími odkazy) hned několik dějových linií, o nichž netušíme, zda ta či ona je pouhou ilustrační epizodou, vhledem do reality nebo nadreality anebo důležitou součástí dosud neukotvené hlavní dějové linie.

Zatímco první dvě série Twin Peaks vycházely z klasické zápletky, kterou bylo nalezení mrtvoly středoškolačky Laury Palmerové, a vyšetřování vraždy se pak větvilo a vázalo na sebe další dějové vrstvy, tentokrát se zdá být po prvních čtyřech částech takřka nemožné kmenovou linku popsat. Není vyloučeno, že jde o záměr tvůrců – udržovat diváka neustále na pochybách, nutit ho přemýšlet, vytvářet si vlastní významy a postoj k nim. Pochopitelně museli počítat s rizikem, že takto náročný a subversivní požadavek může leckterého diváka rychle otrávit, unavit a on buď seriál přestane sledovat (horší varianta) nebo se poddá intuitivní percepci (o něco lepší) a vyčká dalších dílů ke složení částí mozaiky do jakéhosi ucelenějšího obrazu.

To, co máme například možnost sledovat ve třetí epizodě hned po úvodní znělce a co trvá přibližně dvacet minut, je zcela hypnotická sekvence bez kompromisů a s tvrdým útokem na vše zažité, konzumní, předvídatelné. Tvůrci bez skrupulí a cenzury naservírují divákovi čirou noční můru, kde si s prostou logikou a zkušeností zavilého konzumenta třeba i bizarních televizních seriálů nevystačí.

Lynch s Frostem zde beze zbytku upouštějí od původní snahy udržovat jakousi (jakkoli nevyrovnanou) polaritu mezi vědomím a nevědomím, realitou a nadreálnem. Divák si takřka přeje, aby se mohl vrátit do dříve beze sporu nejděsivějšího prostoru prvních dvou sérií - Černého vigvamu se signifikantními rudými závěsy. Ne, že by v něm nalezl útěchu (to ani náhodou), ale přece jen tam jsou jisté indicie k alespoň částečnému pochopení či náznaku pochopit, co dosud viděl. Svět mimo Vigvam i v něm se nicméně zdají být pochopitelné zhruba na stejné úrovni.

První čtyři epizody Twin Peaks musí zcela bez pochyb umlčet všechny, co zapochybovali o Lynchově výjimečnosti a autorské svébytnosti. Pokud někdo očekával, že se po více než čtvrt století bude pouze opakovat nebo vykrádat, pak musí uznat, že opak je pravdou. Lynch si uchoval tvůrčí svobodu a první čtyři části série naznačují, že originálně navazuje tam, kde přestal.

Zkušenější, přemýšlivější, nepodbízivý a nekompromisní. Mluvím-li o originalitě, mám tím na mysli hravé i temné zkoumání hranic autorské i divácké percepce. Lynchova hermeneutika dosáhla nové úrovně. Podobně jako náš Jan Švankmajer nehledí na očekávání diváků a ponechává jim absolutní svobodu na poli interpretace. Jsou v pozici psychoanalytiků, kterým jsou vyprávěny zašifrované a podivně spletené příběhy, kde není zcela jasné, jedná-li se o sen nebo realitu, noční můru nebo představu. Je-li skleněná krychle z prvního dílu variací na slavnou cameru obscuru nebo odkazem na krychli z Mulholland Drive nebo průchodem do jiné dimenze anebo tím vším dohromady zůstává čistě na divákovi.

Bylo by chybou nezmínit, že i nová série Twin Peaks si uchovává humor a hravost. Některé scény (například konverzace mezi zástupcem šerifa Hawkem a Lucy s Andym) odkazují na poetiku, která stvořila z prvních dvou sérií skutečný kult. Někde jsem měl i dojem, že Lynch tiše vzdává úctu černému humoru švédského kolegy Roye Anderssona (a konec konců i absurdnímu humoru zmíněného Franze Kafky), až k nevydržení je podivný dialog mezi novým šerifem Twin Peaks v podání Roberta Forstera a Wallyho Branda v podání Michaela Cery (oblečeného jako Marlon Brando ve filmu Divoch). Mimořádně vtipná je i vstupní scéna návrátivšího se Davida Duchovnyho v roli transsexuála Denise Brysona, ovšem tentokrát v pozici ředitele FBI.

Je nepochybně dobře, že si David Lynch ponechal režijní post na všechny epizody. Nejen pro vizuální konzistenci, lynchovský design, ale i pro plnou zodpovědnost, která padá na jeho hlavu stran vyslovených otázek. A věřte, že na čtyři epizody je jich skutečně plný vigvam. Pokoušet se je zodpovědět by bylo neúctou k vám všem, co se teprve na sledování seriálu chystáte.