Režisér dokumentu Nebe a led: „Uprostřed blizardu není čas filozofovat. Musíte prostě přežít!“

Jak se přihodilo, že jste začal natáčet film Nebe a led?
V říjnu 2011 jsem potkal Clauda Loriuse ve Francouzském zeměpisném institutu. Už jsme o sobě dříve slyšeli a hned jsme si padli do noty. Oba jsme zažili stejná dobrodružství, já akorát o 40 let později. Mluvili jsme o našich zážitcích z Antarktidy a o tom, jaké to je, být pryč od civilizace. Uvědomili jsme si, že když o našich zkušenostech mluvíme, používáme stejná slova, jsme totiž oba touto částí planety naprosto ohromeni. Také mě nadchla jeho kniha Voyage dans l’Anthropocène, kterou považuji za nejlepší vědeckou publikaci poslední doby. A on pak řekl: „Co spolu natočit film?”

Jak jste reagoval?
Byl jsem nesmírně dojatý. Vzhledem ke Claudově věku jsem věděl, že je to teď, nebo nikdy. Mohl nás každou chvílí opustit a riskovali jsme, že ztratíme jeho svědectví toho historického momentu, kdy si lidstvo najednou uvědomilo svůj vliv na planetu. Claude tento moment zdokumentoval a jako první ho s lidmi sdílel. Mojí první myšlenkou bylo, že musíme „uchovat” jeho svědectví. Chtěl jsem slyšet Claudovu verzi příběhu. Byl to také způsob, jak tohoto člověka poznat do hloubky a určit, jestli jeho příběh má potenciál být proměněn do celovečerního filmu. Věděl jsem, že prostě musím slyšet, jak svými slovy vypráví o své životní cestě a o tom, jak díky glaciologii změnil způsob, kterým vnímáme svět kolem sebe. Deset dní jsem tedy natáčel první sérii rozhovorů. Když mi řekl, že mu brzy bude 80, věděl jsem, že musíme jet slavit do Antarktidy!

A vyšel váš plán?
Ano, díky Wild-Touch a jejich dřívějším partnerům jsme byli schopni zorganizovat první expedici na Antarktidu a pokračovat v našem dřívějším rozhovoru. Navrhli jsme pro Clauda oblek do sněhu, který zároveň vypadal dobře na kameře a byl praktický při natáčení v extrémních podmínkách. Když jsme Clauda oblékli do slavné modré bundy a černých kalhot a já jsem ho uviděl v tom zvláštním prostředí, zažil jsem něco jako šok, jako kdyby se postava, kterou představuje, ten silně evokativní oblek a prostředí spolu navzájem spojily. Najednou jsem objevil Claudovu roli in situ, v jeho svébytném prostředí, a v mých očích nabyl univerzální charakter. V tu chvíli se mi vyjasnila perspektiva celého filmu: muž, který zasvětil svůj život vědě, naposledy cestuje kolem světa, aby pozoroval jak se to, co kdysi předpovídal, stává skutečností. Je to jeho příležitost zrekapitulovat si svůj dobrodružný život.

Objevil jste novou tvář Clauda Loriuse?
Uvědomil jsem si, že ten muž je bojovník. Navzdory příšerným natáčecím podmínkám, mrazivému počasí a jeho slabé fyzické kondici, byl dobrodruhem do morku kostí, odhodlaným k čemukoli. Přiměl jsem ho dokonce vyšplhat na vrak velrybářské lodi. Zjistil jsem, že má neobyčejně silnou vůli, zocelenou lety a lety houževnatosti a strádání. Řekl mi zcela věcně, když jsme mířili na sever do Ushuaiy: „Na Antarktidu se můžu vrátit, kdykoli se mi zachce.“ Má pro tento kontinent nevyléčitelnou vášeň! Výsledkem bylo, že jsem si řekl, že to musíme posunout ještě dál a tak se zrodil nápad na tuto cestu osmdesátiletého muže kolem světa. Claude dělí svůj život na část strávenou na expedicích, neboli na své mládí, část strávenou výzkumem, tedy na dobu, kdy mu bylo mezi 40 a 50 lety, na dobu strávenou ve vědeckých komisích a politikou, tedy období mezi zralostí a odchodem do penze, na čas odměn, tedy důchod, a na čas předávání. Rozhodl jsem se postavit film na konceptu závěrečné výpovědi a vzal jsem Clauda tam, kde už před třiceti lety věděl, že se tam odehrají rozhodující události. Místo toho, abych se spokojil jen s povídáním, jsem chtěl jednotlivé scény režírovat tak, abychom ve skutečnosti zažili to, co kdysi předpověděl.

Archivní záběry v divákovi vzbuzují silné emoce…
Speciálně při zpracování zvuku jsme si dali velmi záležet, abychom film zbavili nádechu „archivnosti“ a místo toho vyvolali pocit, že jsme s Claudem bez přestání a že spolu s ním zažíváme jeho expedici na Antarktidu. Chtěl jsem, aby to bylo jako bychom se mu dívali přes rameno po celých šedesát let, které tam strávil. Zvuk měl posílit dojem skutečnosti a sdílených prožitků. Zprvu byly záběry němé: nebyl tam žádný prvek zvuku. Přidal jsem tam „hudbu“ těch, co se vypraví na Antarktidu, a tím jsem to doplnil o své vnímání. Neslyšíme vždy, co se říká. Jde spíše o impresionistický a asociativní zvuk než o skutečný, naturalistický. A právě zvuk dodává záběrům hloubku.

Ve vašich filmech hraje významnou roli světlo, a to jak z hlediska kinematografie, tak přežití.
Hlavním úkolem Stéphana Martina, mého kameramana, bylo udělat všechno proto, aby Claude vypadal krásně a vznešeně. Naše zdroje byly omezené a museli jsme si vystačit s přirozeným světlem, které se mi shodou okolností moc líbí. Nejdůležitější ovšem bylo najít nejvhodnější úhel a osvětlení, aby Claude vypadal co nejvznešeněji a nejcharismatičtěji, jako šaman nebo starý kmenový náčelník, jinými slovy aby byl vidět obdiv, který k němu cítím. Nikdy jsem se nechtěl zaměřovat především na jeho věk. Přesto je to upřímné zobrazení, protože tento muž, který kdysi býval přírodním živlem, souhlasil, že se nechá natočit v celé své křehkosti, s níž je smířený, a to jsem nechtěl zradit. Občas byl trochu napjatý, a tak jsme museli některé záběry přetáčet, jako s hercem. Jindy ale na kameru úplně zapomněl. Trval jsem na tom, aby byl přirozený, což oceňoval, protože věděl, o co mi jde.

Z vašich filmů je jasné, že pro vás ekologie není zdrojem obav, ale že ji vnímáte optimisticky, jako něco ve službách lidstva.
Když se v Antarktidě dostanete do silného blizardu a nezačnete jednat, zemřete. To stejné platí v případě klimatu a tím pádem i lidstva. Nejde tedy o to, jestli jsme optimisté, nebo pesimisté, ale jak se dostaneme z blizardu! Platí to i o horách, nebo když padnete do léčky. Není čas filozofovat, musíte prostě přežít! Optimismus i pesimismus tu jsou irelevantní. A stejně jako velitel jednotky chycené do pasti musí motivovat své muže, aby se z ní dostali, cítím, že potřebujeme mobilizovat lidi kolem nás, aby si poradili s výzvami souvisejícími se životním prostředím, kterým dnes čelíme.
Mám nezdolnou víru v lidstvo. Způsob překonávání překážek, kterého jsem byl svědkem v Antarktidě, mi dává jasný signál o schopnosti lidstva si v těžkých situacích poradit, o vzájemné podpoře a spolupráci. Propadat beznaději ničemu nepomáhá. Když lidé předhazují srdceryvné a zoufalé argumenty a na nás se přenáší pocit viny, jenom trpíme. Podle mě je snaha překonávat překážky hluboce pozitivním přístupem.

Stejně jako u všech vašich čtyř filmů spočívá těžiště filmu Nebe a led v předávání znalostí.
Pro mě je koncept předávání zásadní. Je součástí humanistické perspektivy a odkazuje na Rabelaise a jeho Opatství thelémské. Na lidstvu můžeme stavět jen, pokud sdílíme znalosti. Moji předchůdci mě vychovali ve francouzské tradici compagnons (učňů a tovaryšů) a cítím, že filozofie předávání nám v dnešní době bolestně chybí. Věčnosti dosáhneme předáváním znalostí.

Proč jste si vybral jako vyjadřovací prostředek právě film?
Používám kinematografii, abych zaujal stanovisko. Film předkládá vždy něčí názor na něco. V tomto ohledu na něm není nic objektivního. Stejně jako v Putování tučňáků zůstávám jednoznačným zastáncem pohledu „z něčí perspektivy“, který je podstatou filmařiny: Ukazuji někoho, kdo má svůj vlastní pohled na svět, a potřebuje a chce ho sdílet s ostatními. Tato perspektiva je posílena tím, že jsem s dotyčným, o němž vyprávím, trávil čas v intimní přítomnosti. Výsledkem toho, že jsem trávil čas s Claudem, porozuměl jsem tomu, co mi sděloval, a díky tomu, že jsme se spolu vypravili na Antarktidu, jsem zcela přirozeně dospěl k použití voice-overu. Souvisí to s vnitřním hlasem postavy. Občas jsem měl pocit, že jsem pro Clauda jakési pokřivené zrcadlo. Zajímala mě lidská podstata postavy, její univerzální vlastnosti. Nakonec mi ale nejvíce záleželo na tom, abych nepokrytě ukázal něčí opodstatnění a zprostředkoval jeho poselství.