Retro recenze: Nikdy nejsme sami - takový český film tady snad ještě nebyl (TV tip)

Retro recenze: Nikdy nejsme sami - takový český film tady snad ještě nebyl (TV tip)
| Mimesis
Nikdy nejsme sami
Nemusím ani dodávat, že ten vyhazovač i striptérka jsou tmavé pleti a ten bachař (Miroslav Hanuš) je neokomunista, který je hodně podobný Ransdorfovi. I bez toho je jasné, že jde o další filmové dílo specifického podžánru "všichni jsou v prdeli". Ale jaké dílo to je!
Jde o film Petra Václava (žijícího mimo ČR a v titulcích uvedeného s krátkým "a"), který loni zabodoval s Cestou ven (2014) a v Nikdy nejsme sami ještě mnohem více přitlačil. Téměř ve všech ohledech.
Především, herci jsou výborní. Všichni mužští hrdinové jsou strašidelní a/nebo odpudiví aniž by otevřeli ústa. A když je otevřou, tak to teprve začne. Ženy za nimi nejsou o mnoho pozadu. Jen tři dětští herci občas trochu "vyklouznou z role", ale pořád jde o velmi slušné výkony (na české dětské herce).
Nikdy nejsme sami
Nikdy nejsme sami - Miroslav Hanuš. | Mimesis
Dále jsem ocenil děj, respektive jeho absenci. Film nemá ústřední zápletku v tradičním smyslu a kromě toho, co se píše v prvním odstavci (manželka miluje vyhazovače) se toho děje mnohem, mnohem víc, včetně několika úmrtí (nejen lidských). Všechno je to velmi slušně propleteno a skoro bych to nazval "tarantinovským dějem", kdyby Tarantino nebyl takový nenapravitelný optimista.
Tvůrci filmu rozhodně optimisti nejsou a dávají nám nahlédnout do těch úplně nejtemnějších koutů lidských duší. Skoro všichni v tomhle filmu jsou mentální / emocionální / sociální trosky a nemusejí toho moc dělat nebo říkat, aby z nich šel strach. Platí to i pro děti a je to tak deprimující, že když se v závěru filmu stane jedno z dětí protagonistou podzápletky, která by tradičně byla nervydrásající hlavní tragédií, v tomto konkrétním filmu je to vlastně relativní happyend a náznak toho, že "děti ještě mají šanci být lidmi". A aby něco tak netriviálně ambiciózního fungovalo v českém filmu, to jsem neviděl hodně dlouho.

Trailer:

Nikdy nejsme sami
S výjimkou posledních pár minut film neobsahuje ani náznak čehokoliv pozitivního nebo vzbuzujícího naději. Podobně jako v nedávném Joeovi (2013) nebo ve filmech Todda Solondze i tady platilo, že deprese byla všeobjímající a stupňovaná tak šíleným způsobem, že jsem se dostkrát během projekce labužnicky uchechtl, přibližně ve smyslu "tak to čumím, že mají takovéhle koule". Případně "tak to čumím, že Roden chce jíst TOHLE, protože to se v českém film ještě nejedlo".
A není to rozhodně jen nápaditým dějem, nýbrž i velmi zručnou režií, která tu brutalitu patřičně dávkuje a stupňuje tím, co neukáže.
Dovolte mi mírně spoileroidní konkrétní příklad: Malý chlapeček bloudí lesem a my víme, že v tom lese leží mrtvola s pytlem peněz. Logicky očekáváme, že chlapec mrtvolu najde a bude z toho mít traumatizující zážitek. Ovšem místo toho se dočkáme střihu a... a vidíme, jak chlapec dřepí u mrtvoly a nevzrušeně si cpe zakrvácené bankovky pod bundu.
Opravdu jsem měl většinu filmu pocit, jako bych byl v nějaké strašné noční můře, ale přitom věděl, že to je jenom sen, takže jsem z toho měl vlastně příjemné mrazení.
A takový český film tady snad ještě nebyl.
Hodnocení: 90%
Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE
P.S: Film je částečně černobílý a částečně barevný. Nejdřív jsem si myslel, že barva má symbolizovat ty části, ve kterých hlavní hrdinku popadne trocha optimismu. Ale do toho mi nějak nesedl poslední barevný úsek. Takže asi art...