Předsedou poroty byl režisér Zdenek Sirový. Když ke mně přistoupil, namísto obligátní fráze mi položil otázku: „Budu točit adaptaci Švandrlíkových Černých baronů, nechceš si zahrát kulaka Vatu?“
„S tvůrcem Smuteční slavnosti vždycky!“ vydechl jsem.
Přepis tohoto románu se pak stal druhým nejnavštívenějším filmem v historii české kinematografie: do kina na něj přišlo 1 631 000 diváků (Úspěšnější je jenom Olmerovo převedení novely Josefa Škvoreckého Tankový prapor). Zdenek Sirový vytvořil při natáčení ohromnou pohodu, legraci, začalo zde nejedno dlouholeté kamarádství... zemřel nečekaně 24. května 1995.
Mimořádně slušný člověk s chováním a duší britského aristokrata. Profesor FAMU a vedoucí katedry režie, v čemž byl jako pstruh v bystřině. Před odchodem do nemocnice na jednoduchou operaci přijal kandidaturu na rektora Akademie múzických umění. S přirozenou autoritou, jakou měl, by byl ideálním vrcholem naší největší umělecké vysoké školy. Spravedlivý, velkorysý, čestný. Závist – ta častá vlastnost českého člověka – u něj neměla živnou půdu. A právě on by k ní měl důvod. Po natočení Smuteční slavnosti v roce 1969 ho režim poslal režírovat do dabingu. Paradoxně tím dokázal jen to, že poctivý Zdenek se brzy stal jednou ze špiček tohoto oboru a jeho české verze zahraničních snímků mohou sloužit jako vzory. Právě dnes, kdy kdejaký neumětel špatně upraví dialogy a všechno to tzv. zrežíruje za jeden den s pěti herci. Smuteční slavnost pak čekala dvacet let v trezoru a Zdenkovi přinesla satisfakci nejen premiérou v roce 1990 za účasti prezidenta Václava Havla, ale i tím, že si na festival do Montrealu letěl pro zvláštní cenu poroty.
Dva dny před odchodem do nemocnice jel na obhlídku exteriérů k pokračování Černých baronů. Operace proběhla bez komplikací, pooperační stav dobrý, ale všechny plány zhatila noční embolie. Bylo mu pouhých 63 let. Dodnes jsem se s jeho odchodem nevyrovnal. Jsem rád, že jsme se od Baronů kamarádili. Jednou z velkých výhod našich životů je svoboda moci vybírat si přátele. Zdenek Sirový byl orel, mouchy a myši nelapal.
Dvacátého května si připomeneme den, co naposledy vydechl Zdenkův velký přítel – scenárista a režisér Pavel Juráček, duchovní vůdce české nové vlny a sůl v očích posrpnových normalizátorů. Svého času byl nejmladším vedoucím jedné ze šesti barrandovských tvůrčích skupin, velký talent a výjimečná osobnost. Na důležitý post se dostal díky úspěchu svého prvního filmu Půjčovna koček, nazvaného později Postava k podpírání (1963). Napsal několik vynikajících scénářů (Nikdo se nebude smát, Konec srpna v hotelu Ozón, u Věry Chytilové se podílel na Sedmikráskách, jež se staly dokonce předmětem parlamentní interpelace), byl členem kolektivu tvůrců, kteří po Expo 1967 v Montrealu vymysleli Kinoautomat, natočil Každého mladého muže, geniální Případ pro začínajícího kata a po něm byl zbaven jakékoliv práce ve filmu.
Spolu s režisérem Ladislavem Helgem, předsedou reformního Svazu čs. filmových a televizních tvůrců, a kameramanem Stanislavem Milotou, manželem Vlasty Chramostové, se stal jedním z filmařů, kteří byli od své práce bolševikem zcela odstaveni. Po pár letech tvůrčí nečinnosti a neutuchajícím zájmu StB podepsal Chartu a emigroval do Německa. Neodjížděl rád. Byl to typ výsostně autorský a český. Posledním snímkem, který dělal, byl naučný krátký film bez názvu, určený ke školení revizorů pražské městské hromadné dopravy.
Samozřejmě, že pražští revizoři nikdy netušili, kdo natočil jejich rukověť, protože tento film postrádá úvodní titulky. Natolik bylo Juráčkovo jméno tabu. V roce 1983 se ze Spolkové republiky Německo vrátil domů a pouhých šest měsíců před listopadem 1989 zemřel na zápal plic. Na Malé Straně v Tomášské ulici je na domě, kde žil, pamětní deska s následujícím čtyřverším:
Jsou lidé bez hříchu
to jsou ti ochočení.
Jsou lidé bolaví
a to jsou básníci.
Na Zdenka Sirového, Pavla Juráčka a další vzpomíná herec, Milan Šimáček.
Ujistěte se, že jste 
cfn.cz