Jak jste se dostal k práci na snímku Normal?

Jednoduše. Byl jsem osloven režisérem Juliem Ševčíkem a střihačem Markem Opatrným, že by mi něco rádi ukázali. Samozřejmě jsem byl zvědavý, protože s Markem už jsem dělal dva filmy (Pusinky, Kdopak by se vlka bál) a Juliův předchozí film Restart mě zaujal. Promítli mi hrubý střih Normalu a zeptali se mě, jestli bych do toho šel. Neváhal jsem ani vteřinu.

Hudba se nahrávala ve Smečkách s filharmonií. Jaký to pro vás jako pro člověka, který experimentuje s elektronickou hudbou, byl zážitek?

Sice jsem už s filharmoniky ve studiu ve Smečkách několikrát točil, ale orchestr v tak početném obsazení a vedený panem dirigentem Adamem Klemensem – to pro mě byl silný zážitek.

Co vás inspirovalo při komponování hudby k Normalu?

Asi to bude znít jako velké klišé, ale inspirací mi byl natočený materiál, na který jsem hudbu skládal. A pak samozřejmě režijní poznámky.

Normal je avizován coby nejambicióznější filmový počin české kinematografie. Jak snímek vnímáte vy?

Nemyslím si, že je to film nejambicióznější – jaké slovo by pak čeština nabízela třeba pro film Bathory? Ale je to film, který se každý člen štábu snažil udělat co nejlépe a plně podpořit vizi Julia Ševčíka. Je to prostě film bez kompromisů, jde takzvaně do plnejch.

V devadesátých letech jste si zahrál jednu z hlavních rolí v generačním filmu Šeptej. Jak se na tu epizodu zpětně díváte? Co byste řekl na možnost hereckého angažmá nyní?

Řekl bych: „Jednou a dost.“ Zpětný pohled už je ale schovívavější, než pro mě byl ten aktuální v roce 1996. Jsem neherec a takový je i můj výkon. Natáčení filmů je protnutí mnoha energií a proto to tolik lidí velmi baví a je to pro ně vlastně poměrně návykové.

Podle jakých kritérií si vybíráte, ke kterému snímku budete skládat hudbu?

Podle toho, jestli mě film inspiruje. Podle toho, jestli nacházím s režisérem podobný názor na hudbu k tomu danému filmu. A podle toho, jestli mám pocit, že je v mých schopnostech naplnit režisérovy představy.

Který český film vás v poslední době oslovil? A čím?

Jako celek už mě nějaký čas do kolen nic neposlalo, ale jednotlivé složky některých filmů mě velmi oslovily: Karamazovi – kamera, Děti noci – Jirka Mádl, Pravidla lži – scénář.

Čím je pro film hudba?

Hudba jsou emoce. Herec nemusí hnout brvou, kamera nemusí lítat nad krajinou a vy můžete filmově odvyprávět velkou dávku emocí. Díky hudbě.

Co znamená hudba pro vás osobně?

Taky emoce, samozřejmě. A vkus či cit, jak chcete. Ale nemyslím tím, že nějaký hudební žánr je více vkusný než jiný. To vůbec. Myslím tím, jak je jednotlivá hudba napsaná a interpretovaná, případně zprodukovaná. To se dá udělat vkusně, nebo naopak zcela bezcitně.

Co hudbě dáváte?

Čas, energii a prostor.

Chystáte něco nového se skupinami The Ecstasy of St. Theresa nebo Umakart?

Umakart je čistě kamarádská záležitost, kdy je důležité, aby všichni zúčastnění měli zrovna čas se tomuto projektu věnovat. To už se pár let nepovedlo, tak uvidíme. S EOST teď, po malém populačním boomu uvnitř kapely (Kateřina má dva syny, já jednoho), připravujeme nový materiál.

Může hudba člověku taky něco sebrat?

Určitě čas a v nadměrných dávkách sluch. A někdy vás může i připravit o rozum.

Rozhovor vedl Lukáš Král.